Co jako lektorka tvůrčího psaní považujete za nejdůležitější?
Lidé si neuvědomují, že psaní je řemeslo jako každé jiné a má své zákony. Musíte se třeba naučit, jak poutavě svůj text otevřít, jak ho oživit přímou řečí, střídat popisy s akcí. Příběh musí být výrazný. Vylíčit realitu do posledního detailu přesně tak, jak se vše odehrálo, je zpravidla velká nuda a často je to i zavádějící a matoucí. Mnohem důležitější je, aby čtenář vašemu příběhu věřil.

Když má pochyby a vy argumentujete: „Ale mé tetičce se to stalo“, máte smůlu. Už Aristoteles ve čtvrtém století před naším letopočtem říkal, že pro psaní je lepší, když to, o čem člověk čte, se ve skutečnosti nestane, ale čtenář o příběhu nepochybuje. A to je rozdíl mezi literaturou a životem, literaturou a dějepisem. Psaní je o hlavně o obsahu.

Ten však bývá u začátečníků ukryt pod hromadou balastu jako diamant v hlubinách. A já hledám cesty, jak u každého ten diamant najít a vybrousit. Důkazem, že výuka psaní funguje, je několik společných povídkových sbírek, které jsme po kurzech vydali. Naposledy to byla Doba obalová, která přináší pestrý obraz dnešní doby. Šedesát mých nejlepších žáků napsalo 200 vtipných příběhů na téma: něco se nějak tváří, a pak je vše jinak. Vychovala jsem už i několik autorů, kterým vyšly vlastní knihy.

Jako reportérka časopisu National Geographic učíte i psaní cestopisů.
Rádi bychom vytvořili kolem časopisu National Geographic Česko komunitu spolupracovníků. Češi jsou nadšení cestovatelé, mnozí píší o svých zážitcích blogy a často nabízejí své texty i naší redakci. Chtěla bych je naučit zvládnout řemeslo a vyvarovat se klasických začátečnických chyb – třeba vypustit zdlouhavý úvod „jak jsme tam jeli“.

První cestovatelské kurzy už proběhly, na nejlepší amatérské cestopisy se můžete podívat na webových stránkách National Geographic. Další víkendový seminář se bude konat 4.–5. května, v červnu plánujeme i zájezd s výukou psaní do toskánské přírody, na podzim pojedeme do evropských měst a čekají nás i plavby po Středomoří. Možná dojde i na Afriku po stopách Hemingwaye.

Je podle vás rozdíl v psaní cestopisu, povídky a třeba fejetonu? A naopak – co mají všechny tyhle literární útvary společného?
Chcete-li dobře psát, musíte jít odvážně s kůží na trh, a zároveň pořád myslet na to, že psaní nesmí být nuda. To je základ. A právě proto učím i psaní cestopisů Lustigovou metodou zpětné vazby, která nezabírá jen na budoucí literáty, ale baví všechny, kdo se chtějí naučit jasně, stručně a zajímavě vyjadřovat. Brzy zvládnou účastníci kurzů napsat téměř cokoliv a mohou pokračovat dál podle toho, jestli se chtějí zaměřit na cestopisy, fejetony, blogy, nebo si vymýšlet povídky.

Vzpomínám si na knižní rozhovor s polským romanopiscem Gombrowiczem, v němž literát v jednom místě říká, jak ho někde překvapil popis nebezpečného horolezeckého výstupu, v němž vyprávějící horolezec vůbec na čtenáře nepřenesl svůj strach, euforii a vyčerpání, které při tom samozřejmě zažil… Jako by výjimečné zážitky kladly na jejich zprostředkovatele ještě záludnější nároky než třeba fejeton o cestě vlakem do Pardubic. Poradíte svým potenciálním žákům, jak se zhostit popisu výjimečných i zdánlivě obyčejných věcí?
Opravdu se dá velmi nudně psát o výstupu na Mt. Everest nebo o něčí smrti, přestože jde o velké drama. Při psaní se musíte otevřít a dovolit čtenáři, aby příběh prožil s vámi. Přitom pořád útočíte na city. Nikoho nedojme, že autor je smutný a brečí. On musí rozplakat čtenáře.

Stejně tak se nikdo smíchy nepopuká větou: „Byli jsme na karnevalu a byla tam sranda.“ Takže se učíme, co je smutné, veselé, krásné, ošklivé, trapné, strašidelné… a hned si ověřujeme, zda to tak opravdu působí na ostatní.

Dnes je všechno „nej“, „neuvěřitelné“, „dechberoucí“, „všech dob“, „neskutečné“ – všechno se „hajpuje“. Výsledkem ale je, že naše chuť, ba schopnost „žasnout“ nebo jen věci uchopit pevněji je otupělá. Jak se říká: „Je-li důležité všechno, není důležité nic.“ Má tedy cenu věci pro mediální prostor prohlubovat, třeba právě s pomocí tvůrčího psaní?
Odpovím vám slovy Arnošta Lustiga: „Spisovatel je jako malý bůžek. Tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“ Tím chci říci, že tvůrčí psaní neprohlubuje mediální prostor, ale duši člověka.

Dnes jste svobodnou publicistkou, ale zažila jste i korporátní prostředí. Co vám v něm nejvíce vadilo? A ještě – pozorujete, byť už trochu z odstupu – že by se prostředí velkých firem, PR, reklamy dále změnilo od dob, kdy jste sama působila v ČEZ nebo v ČSA? „Přituhlo“ v korporátu? Nebo se v něm dá naopak dýchat zdravěji, svobodněji?
Ze tříletého manažerského působení vychází můj satirický román Kravaťáci. Potkala jsem tehdy mnoho skvělých odborníků, ale na druhou stranu zažila i počátky propojování ekonomiky s politikou. Jako manažerka komunikace jsem poznala dosti zblízka, jak to chodí v nejvyšších patrech, a musela jsem řešit situace, s nimiž jsem se nedokázala morálně ztotožnit.

V ČSA jsem se cítila podobně manipulovaná jako za socialismu, když jsem měla zaměstnance přesvědčovat, jak je bezva, že firma prodala své letištní cargo neznámé panelákové firmě. I přes vysoký plat jsem raději odešla. Odchodem z manažerských pozic mi odpadly stresy. Zjistila jsem, kolik času jsem ztratila vysvětlováním, co chci udělat, než bych to rovnou udělala. A na to je život moc krátký.