Na pódiu se představila také kapela Zrní. Skupina má za sebou sedm let existence, při nichž se sbližovaly hudební, vizuální a filozofické názory všech členů. Zrní hrálo od počátku ve stejném složení, jedinou změnou bylo přijetí kameramana Libora Nemeškala k výrobě a produkci videoprojekce. Před kladenským koncertem odpověděl na několik otázek zpěvák a kytarista skupiny Jan Unger.

Proč děláte hudbu?
Těch důvodů je více. Zrní je pro nás všechny srdeční záležitost. Zkrátka jsme se před lety rozhodli, slíbili si věrnost na život a na smrt, a taky že budem nejslavnější kapela všech dob. Tak kodrcáme ten náš vozíček dál a dál už sedm let. Hudbou zaznamenáváme, že žijem. Zkoušíme zhmotnit své pocity z žití tak, jako lidé odjakživa. Myslím, že hraní a tvoření je obdobou procesu, kterým vznikl a vzniká celej svět. Nějaká kreativní energie, kdy z ničeho se něco rodí.

A pak takovej ten důvod komunikační, kdy se s lidma setkáváme, oni poslouchají, my hrajeme a společně si tak povídáme v nějaký alternativní krajině, v tónech a slovech. Rádi bychom hudbou šířili chuť pozorovat, fascinovat se, brát život jako hru, intenzivní zážitek. Povídání vůněma, očima, tvarem, zvukem. Kdyby něco takového lidi po koncertě cítili, tak budu rád.

Co znamená název Zrní?
Název vznikl stejně spontánně jako kapela. Nyní v něm nacházíme symboly plodu a zrodu.

Jak byste charakterizoval vaši hudbu?
Od začátku jsme se shodli, že nechceme používat žádný zažitý, tisíckrát přetřesený postupy a fráze, a stejně tak žádný módní trendy, který za pár let budou znít staře. Snažíme se vycházet z kořenů zvířecích, lidských - z hudby, která byla hlavně sdíleným rytmem a zpěvem kmene někde kolem ohně. Pak z tradice hudby lidový, která vychází z naší krajiny a ze zkušeností našich předků. Samozřejmě taky ze současný rychlý, elektronický doby, do které jsme se narodili, a jež přináší zvuky strojů, aut, měst, nový lidský pocity a situace, nový technický možnosti.

Na koncertech hodně pracujem s energií. Snažíme se být spontánní, přirozený, dětsky a lidsky hraví. V poslední době nám jde hodně o jednoduchost a přímočarost.

Kdo nebo co vás ovlivňuje?
Vlivy jsou jenom podněty. My je absorbujeme, zpracováváme a vypouštíme ven. Může to být melodie, zvuk, tón, Poldovka, cesta vlakem. Hledáme inspirace pod kameny a listy, opracováváme je ve zkušebně a vynášíme na světlo - k lidem. To, co se vlastně snažíme říkat, je: „Jděte do lesa a koukejte pod kameny.“ Jinak posloucháme celou škálu hudebníků. Ty s vlastním názorem a příběhem

Promítá se nějak do vaší tvorby město, kde žijete?
Určitě. Kladno je typické tím, že tu není nic tradičně krásného, jako třeba v Praze. Žádná architektura, malebný zákoutí. Jsou tu sídliště, obrovský areál rozpadající se Poldovky, široké silnice, plácky mezi paneláky. Většina obyvatel jezdí za prací do Prahy, takže je tu téměř vylidněno. Na druhou stranu právě tohle vás nutí to pěkný si hledat. Víc se dívat, najít to v tom, co tu je. Má to svojí poetiku. Plus je tu ta dlouhá tradice hornictví, všude kolem jsou starý šachty a výsypky, na kterých vzniká život jako by od začátku - od pravěku. Určitě nás to ovlivňuje.

Co si myslíte o současné hudbě v rádiích?
Jsem si jistej, že hudba je něco daleko hlubšího než to, na co je dneska často degradovaná. To, co se na nás valí v obchodech, autobusech, z rádií, televizí, z každýho rohu, je většinou hudební bulvár, prostituce, parodie. Dokola jak na páse chrlený pořád ty samý prázdný noty, jako hamburgery. Nerozumím jejich smyslu, nechápu jejich sdělení, nechápu,jak je možný, že to pořád funguje.
Je trochu nezvyklé, že jsou vaše texty dvojjazyčné…

Ještě donedávna jsme psali texty v angličtině, nicméně ke konci už to bylo jenom o tom udělat první krok. První česká píseň přinesla větší pozornost k textu a byla hodně zlomovým bodem. S češtinou si můžeme dovolit víc pohrávat, známe váhu a souvislosti slov. To v angličtině prostě nešlo. A samozřejmě taky nám lidi rozuměj, a tak je spojení mezi náma a posluchačem mnohem důvěrnější a konkrétnější. Přetextovat celou dosavadní tvorbu je ale v našem případě nesmysl, takže koncerty jsou zatím dvojjazyčné.

Kolik času strávíte ve zkušebně?
Protože všichni studujeme, zkoušíme hlavně o víkendech. Pátek, sobota, neděle po šesti hodinách - to je takový standardní provoz.

Kdo vytváří videoprojekci, která vás doprovází na koncertech?
Asi tak před třemi lety jsme začali spolupracovat s Liborem Nemeškalem. Po několika pokusech a několika společných soustředěních se stala z videoprojekce nutná součást všech ´lepších´ koncertů a z Libora prakticky šestý člen kapely. Bohužel někde se projekce z technických důvodů použít nedá.

Čeho si za dobu vaší existence vážíte nejvíce?
Vážíme si všeho, co nám společný soužití za dosavadních sedm let dalo. Naučili jsme se spolu komunikovat, respektovat se a tvořit tak pětibarevný hudební svět.

No a pak jsou to úspěchy, který dodávají trochu týmového sebevědomí. V roce 2005 se naše píseň objevila na CD časopisu Rock&Pop: Mladí a nepodepsaní. O rok později se nám podařilo vyhrát soutěž Rádia Beat Naděje Beatu a letos byla naše píseň Hlína několik týdnů v první patnáctce hitparády Rádia 1 Velká Sedma. Zatím posledním takovým úspěchem je třetí místo v soutěži Múza 2007, které jsme vydobyli v Plzni letos v červnu.

Václav Janšta