Předchozí
1 z 8
Další

Marie Landová: Himaláje jsou pro mě srdeční záležitostí

Dvaasedmdesátiletá zdravotní sestra Marie Landová posledních dvacet let zasvětila hlavně cestování. V rámci jedné ze svých cest například vystoupala do nadmořské výšky přesahující pět tisíc šest set metrů, aby na vlastní oči spatřila největší horu světa – Mount Everest. „S manželem jsme plánovali, že až děti odrostou, tak budeme cestovat. Protože v pětačtyřiceti zemřel, tak jsem nakonec začala cestovat sama. Nyní vůči sobě ani světu už nemám žádné dluhy,“ říká rodačka ze Cvrčovic.

Marie Landová

Kdysi jsem zhlédla snímek jedné zahraniční cestovní kanceláře, ve které jsem viděla, jak se silné Američanky drápaly na Kala Patthar a přitom byly strašně šťastné. Z Kala Pattharu je na vzdálenost deset kilometrů vidět nejvyšší hora světa, a tak jsem si řekla, že se pojedu podívat na Everest. Napsala jsem si to tedy do kalendáře s tím, že než půjdu do penze, tak budu šetřit, a pak se tam nějak dostanu.

Marie Landová

Miluji hory, často jsem pobývala v Tatrách a mám spoustu knížek o horolezcích. To, co ti úžasní horolezci prožívali, já četla. A když se naskytla možnost do světa vyjet, tak jsem zkrátka ty velké hory musela vidět.

Marie Landová

Nakonec jsem na Kala Patthar odjela v roce 1999. Poté jsem jela také do Číny, protože jsem chtěla vidět Tibet. Jižní Čína byla úžasná, Tibet byl krásný, ale smutný, protože lidé tam žijí v područí. Po téhle dvojici cest jsem si řekla, že se podívám na jiný kontinent, a tak jsem se vydala do Peru, Bolívie a Chile. Tam jsem absolvovala trek, díky kterému jsem viděla například Machu Picchu nebo jezero Titicaca.

Marie Landová

Himaláje jsou mojí srdeční záležitostí, takže jsem v roce 2007 odjela na trek do indického Zanskaru a o rok později jsem absolvovala trek kolem Annapuren. V roce 2010 jsem v Himalájích byla potřetí. To jsem se chtěla opět podívat k Everestu a v rámci druhého treku jít k Annapurnám, tam se oddělit a vydat se k jezeru Tilicho. K němu se jde tři dny naprostou pustinou bez lidí. Tentokrát to ale ještě kvůli počasí nevyšlo. Pak jsem si ještě jednou vyjela do Indie a Bhútánu, který je kouzelnou zemí. Následně jsem ještě byla hotelbusem v Patagonii, kde se mi také moc líbilo.

Marie Landová

Než jsem poprvé jela do Nepálu, tak jsem se snažila nachodit, nebo na kole najezdit deset nebo patnáct kilometrů denně. Když pak jdete pomalu a aklimatizujete se pozvolna, tak se trek dá zvládnout. Většinou problémy postihly mladé svalovce, kteří pospíchali a něco urychlili. Ve svém stáří jsem vždy byla nejpomalejší, ale i díky tomu jsem se vždy lépe aklimatizovala.

Marie Landová

Poprvé, když jsem jela takhle daleko, tak jsem si myslela, že tam umřu. Ale neumřela. Nikdy to nebyla odpočinková dovolená, vždy jsem se pořádně nadřela. Fyzicky si člověk neodpočine, přijela jsem vždy pořádně zdrchaná a o pět nebo deset kilo lehčí, ale psychicky jsem si vždy odpočinula. V končinách, jako jsou například Himaláje, si uvědomíte, že naše problémy jsou vlastně nicotné. Člověk si uvědomí, jak je oproti velehorám maličký.

Marie Landová

Nějakou dobu jsem byla nemocná, a tak jsem si řekla, že tím mé cestování nejspíš skončilo. Nakonec jsem se ale seznámila s Nepálkou Yamunou, která tu žije a mluví česky. S tou jsem se asi před dvěma lety vydala nejspíše naposledy do Nepálu. Sešla jsem se tam s mým bývalým nosičem a společně s ním a s Jamunou jsem navštívila jezero Tilicho. Zní to umanutě, ale svůj dluh vůči sobě i Nepálu jsem si splnila. Světa jsem se nasytila, ovšem nikdy neříkej nikdy.

Marie Landová