Při nedělním fotografování kolem řeky Sázavy jsem si zase jednou připomněl, jak jsem asi před léty dvaceti pěti… Ne nebojte se, nebudu železnou lopatou otevírat pec. Zkrátka před tak dlouhou dobou jsem vzal tehdy čtrnáctiletého syna na vyjížďku po řece.

Kamarádi, s nimiž jsme chtěli společně plout, to považovali za nudné a odmítli. Půjčili jsme si proto sami kanoe v Týnci nad Sázavou a na zahrádce našeho zeleného šípu, Škody 105, ji převezli do Zruče nad Sázavou. Na mapě vzdálenost našeho bydliště nevypadala hrozivě. Plán zněl proto jasně: doplout týž den domů.

Kateřina Nič Husárová.
KOMENTÁŘ: Když je muž z lega, použijte lepidlo

Plány ale za své začaly brát okamžitě. Vody bylo na konci prázdnin málo. Ani pomoc synka nebyla taková, jak jsem si představoval. A řeka? Samá zákruta a tichá voda! V Kácově pod jezem se konečně rychlostí proudu tvořily peřeje, přicházela záchrana. Náš banán, jak se plastové žluté lodi říká, se v těch místech zachytával o kameny skryté jen několik centimetrů pod hladinou. Nezbývalo, než vysednou a loď přes kritické místo přetáhnout.

Když už to vypadalo, že zase pojedeme, nasedli jsme. Jenže ponor byl pořád větší, než sloupec vody. Přikročil jsem na pohon okoukaný u benátských gondoliérů. Co se dělo pod hladinou, nevím. Loď vydávala při každém metrovém posunu kvílivé zvuky a po spotřebování odrazové síly se zase zastavila.

Nakonec jsme dopluli pozdě odpoledne, ale šťastně, do Českého Šternberku. Za sebou třicet kilometrů a před sebou do Týnce dalších pětapadesát. Navíc, u konce sil.

Kateřina Nič Husárová.
KOMENTÁŘ: Léto si zaslouží všichni, nejen ti úspěšní

Tu jízdu jsem tehdy krutě prokaučoval. Několikakilový mobil měl v těch letech snad jen kmotr podsvětí a kromě pití a svačiny jsme, s vidinou jistoty dojezdu do cíle, vlastně nic nepotřebovali. Nezatěžovali jsme plavidlo žádnými zbytečnostmi. Třeba peněženkou. Musel jsem proto v hospodě vyžebrat telefonát, který jsem po příjezdu osvoboditelky, manželky, doplatil.

A pak, že je na vodě nějaká nuda!