Bylo to vytroubeno jako velká reforma za pět minut dvanáct. Jako krvavá a nezlomná dohoda pěti armád, tedy stran. Už tehdy bylo jasné, že Fialův balíček nemůže zůstat beze změny, nežijeme přece v diktatuře. Jenže pak se vše začalo hroutit.

Kritika se snesla ze všech koutů. Nejen od opozice. Reforma není reforma, ale náhodný soubor zvýšených daní a dávek se zbožným přáním škrtů. Že to s nimi nebude tak jednoduché, jsme také věděli. Leč to, že jeden z ministrů, Jan Lipavský, vystoupí tak záhy a otevřeně, je překvapivé. Podle něj jsou platy diplomatů beztak nízké a nic jim brát nechce.

Kabinet se snažil zabránit tomu, aby se v balíčku vrtala ministerstva a organizace. Na připomínky jim dal pět (!) dní. Přesto se jich sešlo na dvě stě.

Další otázkou je, zda právníci dokázali vládní vůli řádně vtělit do paragrafů. A známe odpověď. Zní ne. Vzhledem k tomu, že se mění padesát často provázaných zákonů, to tak rychle nejde. Sporná místa se budou dále vykládat vyhláškami. Zmatek bude dovršen a úředníci i jejich klienti z toho budou tumpachoví.

Velké rozbírání však balíček teprve čeká. Vyhladovělí poslanci se na něj vrhnou jako tlupa vězňů, která dostane takovou zásilku jednou za půl roku. V mžiku zbude jen obal. Smršť pozměňovacích návrhů vytvoří změť, v níž se nelze vyznat. Ano, každý poslanec u nás může navrhnout cokoli a mnozí poslanci rádi slouží svým lobbistům. Třeba někdo zas navrhne snížení daní Sazce.

Samozřejmě přijdou i rozumné návrhy, které se pokusí napravit zřejmé nespravedlnosti „souboru opatření“.

Na konci bude něco zcela jiného, než vláda bombasticky představila. Ale možná jsme trochu naletěli, nejspíš od začátku nebyl balíček, ale jen reklamní obal.