Takový název nesl jeden televizní pořad za socialismu. A v podstatě se od té doby nic nezměnilo. Bytová otázka je stále svízelná, jen ceny poněkud narostly. Nelze nevidět, kolik mladých lidí má problémy najít svoje první samostatné bydlení. Přestože získají solidní práci, na třímilionovou hypotéku za byt sami stěží dosáhnou. Podpora radnic je mizivá.

Některá města také na Kladensku se sice snaží vytvářet jakési startovací byty alespoň mladým manželům s trvalým bydlištěm na území daného města. Pokud ovšem hledáte nabídky pro svobodné, na ty zcela určitě nenarazíte. Z uvedeného zjištění vyplývá, že jestli se poohlížíte coby mladý dospělý či právě dostudovaný člověk po bydlení, musíte se oženit, nebo vzít zavděk „mamahotelem“, ve kterém se ale nezřídka sejdou i tři generace.

Nesezdaným nezbude, než se smířit s prodlouženým pobytem u rodičů nebo žít ve sdíleném bytě s kamarády. Mládí takové omezení zpravidla nevadí, jelikož čas po práci beztak nejraději tráví mimo domov a dočasné bydliště vnímají spíše jen jako noclehárnu. Ale i oni jednou dozrají a budou chtít zakotvit ve svém. Jen aby to hledání přístavu netrvalo věčnost a neprasklo na něj celé jmění. A odkládat založení rodiny nejde donekonečna.

Doby takzvaných svobodáren, kde jsem i já trávila v mládí několik let života, jsou tytam. Bylo to za pár korun, se vším vybavením a nebylo to vůbec špatné. Za mých mladých let byly v nabídce i takzvané manželské svobodárny. I to byl dobrý start, který ovšem dotovaly zpravidla bohaté fabriky, jimž jste se museli smluvně zavázat na řadu let.

Možná by proto stálo za zvážení, jestli ve městech nepostavit právě takové domy s malometrážními bytovými jednotkami, kde by se rodiny „ohřály“ a za pár let šupajdily do vlastního. Pokud na to už tak napjaté obecní rozpočty dosáhnou, jisté řešení bytové krize se tím nabízí. Rozhodně se ale nejedná o výdělečný podnik, nýbrž o podanou ruku. Otázkou je, jestli na tohle chtějí na radnicích opravdu slyšet.