Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je minulostí. Kdo ve Varech letos nebyl, o hodně přišel. Ani já si jejich návštěvu nenechala ujít. Byla to moje životní premiéra. Po dvou letech covidové izolace jsem zkrátka chtěla být u toho.

A dobře jsem učinila a užila si tak jedinečnou festivalovou atmosféru v nasvíceném večerním městě nad řekou plném známých i neznámých tváří, kde se mísí hudba, jazyky, chutě i vůně.

Úžasný babylon, jemuž tradičně vévodili Jiří Bartoška a Marek Eben. V Puppu je společně s ostatními hvězdami hlídali hned dva Lukášové. Jeden od nás ze Slaného a druhý ze sousedních Zlonic. Jak je ta naše země malá a Slaňák všude bratra má.

Kateřina Nič Husárová.
GLOSA: Když vedra útočí, nechte se unést řekou

A tak jsme si užívali světáctví za pár stovek, popíjeli léčivou karlovarskou vodu, plavali na střeše Thermalu, potkávali celebrity zvučných jmen, ale i baťůžkáře prahnoucí, stejně jako my, po novinkách kinematografie.

Asi není důležité zmiňovat umístění jednotlivých filmů a předávání cen. Kdo se zajímá, dávno to ví. V kontextu doby mě ale určitě zaujala oceněná režisérka Sadaf Forough, která vyslovila krásnou myšlenku „Žijeme ve světě plném násilí a doufám, že naše filmy přinášejí mír.“

Ještě před rokem by si ani ve Varech na tak „obyčejnou“ věc jako je mír pomalu nikdo nevzpomněl, neboť jsme se všichni upínali ponejvíce k tomu, abychom co nejdříve sundali roušky, zbavili se covidu a mohli vyrazit třeba do kina. Nic nebylo důležitější a mír byl do té doby i v ruských Varech tak nějak samozřejmostí.

Kateřina Nič Husárová.
GLOSA: Když pro benzín, tak do lékárny

Jakékoli přání pro příští rok je tudíž neskromné, ale pokud se v lázeňském městě u říčky Teplé potkáme při 57. ročníku v mírových časech a třeba jen s kapesníkem v ruce, bude to obrovské vítězství a svátek nejen filmový.