Jenže pak, jak praví báje dál, se ze sousední hory Velký Blaník vyrojí zbrojnoši českého patrona, sv. Václava. A všechno zase dají pěkně do pořádku. To v ideálním případě. Jenže my v ideálním světě nežijeme.
Můžeme tak očekávat splnění jen poloviny oné předpovědi. Bohužel, té první. Zažíváme proto řadu proher. Ale to, že nás někdo, koho jsme nikdy neviděli a jen o něm četli, zachrání, se nejspíš nikdy nestane. Ale moc nevěřím ani tomu, že nás z bryndy vytáhne nějaká existující osoba. Třeba ministr? Nebo předseda vlády? Nebo nově ustavený zmocněnec? Kde, že!
Výhru si musíme sami zasloužit. Jinými slovy, vybojovat si ji. Soupeř se rozhodně sám neporazí. Tohle není poplašná zpráva, proto neočekávám, že mě za ni někdo zažaluje a bude mě vyšetřovat jako teroristu. Je to apel k tomu, abychom neskláněli hlavy před příkořím, kterému musíme denně čelit a to jak ze strany přírodních sil, tak těch, které jsme postrčili do pozic vládců všehomíra.
Takový postoj je sice nepohodlný, ale stále bychom při tom měli myslet na staré sportovní moudro - každý hraje tak, jak mu to druhý dovolí. Mysleme na to a zařiďme to tak! Nebo je opravdu zbytečné o tom vůbec mluvit, protože jsme stále nepolepšitelní?
