Docela často se při svém psaní setkávám s konfrontací vlastníků historických památek a úředníků, jejichž úkolem je uchovat památky budoucím generacím navzdory názorům samotných vlastníků oněch nemovitostí. Předně je ale potřeba říci, že na otázku, co se vám nelíbí na památkové péči, majitelé raději ani neodpovídali a jen se trpce pousmáli.

Možná první setkání s mocí památkářů jsem zažil ve svém rodném městě. Majitel historického objektu ho potřeboval rekonstruovat na bydlení. A i když na trámy v podkroví nakonec přišrouboval sádrokarton, nemohl napolo shnilý trám vyměnit celý. Novým dřevem mohl nahradit jen rozpadající se část konstrukce.

Jiný majitel věhlasné památky po restituci nechal bez dobrozdání památkářů vyměnit plechová garážová psaníčka za krásnou kovářskou práci. Památkáři se naježili a pohrozili, že příště to bude s pokutou, protože oni o tom přece musí vědět.

Daniela Martinovská Řečínská, redaktorka Deníku
KOMENTÁŘ: Když stopuje Libuška Šafránková, už je pozdě

Tohle všechno chápu, historii miluji od dob, kdy mě ji učil skvělý kantor Šafrata. Nechápu však třeba to, že zachovávání starých technologií i původních materiálů musí dodržovat jen někde, zatímco jinde ne. Chcete příklad z nejkřiklavějších? Podívejte se na střechu státního zámku Konopiště. Jestli se vám zdá, že vidíte krytinu, kterou vyráběli z betonu v Bzenci, rozhodně nespíte. Stejnou mám na svém rodinném domě a rozhodně to není ta, kterou na zámek nechal položit František Ferdinand d'Este.

A pak je to moje poslední zkušenost. Byl jsem v rámci práce v sídle, jehož centrální část je městskou památkovou zónou. Některé domy ale chátrají. Proč? Na to jsem se tam ptal několika lidí. Protože nechtějí nebo nemohou strpět diktát památkářů, kteří jim na dražší postupy a materiály nic nepřidají.

Škoda, jak by to tam, ale nejen tam, mohlo být vymazlené!