Začátkem července jsme byli s rodinou v Belgii. Na kolech jsme najezdili po Flandrech pěknou porci kilometrů – podél kanálů, rovinatou krajinou, projeli jsme půvabná městečka i menší obce. Dojeli jsme třeba i do Antwerp a také k pláži Severního moře do Oostende. Byl to fajn cyklotýden a už během něj jsem se – jak píše Robert Musil – „těšil na vzpomínky“. Po návratu jsem chtěl využít šlapací setrvačnosti v nohou, a tak jsem se rozhodl, že si pro objednávku v prodejně na východním okraji Prahy dojedu od nás ze vsi na Kladensku na kole, žádná zasílačka.

Odvykl jsem kolu po Praze a mé rodné město mi dalo pocítit, že jsem zase o trochu starší; chvílemi jsem se vážně bál a zadek mě nerozbolel proto, že jsem ho měl stažený velkou část cesty. Jízda Prahou byla najednou také zážitkem, ale jiným než z Gentu. Byl to vlastně adrenalin, o který jsem nestál. V cíli, v prodejně na výpadovce na Český Brod, jsem se se svými pocity, jichž jsem byl plný, svěřil mladému muži za pultem. Zdvořile mě vyslechl (spíš jako zákazníka než jako cyklistu) a pak řekl, že sám po Praze na kole raději nejezdí a že i jeho popuzují kolaři, kteří jedou po silnici, i když je vedle paralelní cyklostezka. Ještě víc mi došlo, že jsem se vrátil „z ciziny domů“, a v hlavě mi, jako zvonek nade dveřmi krámu, cinklo úsloví „jiný kraj, jiný mrav“.

V téhle moralitce se ale nechci bít za více cyklocest. V tom hlavní problém není. Víc mě trápí, že není v moci nahých velocipedistů, kteří manifestačně jedou pražskou magistrálou, zvednout ve společnosti hladinu velkorysosti, tolerance a vzájemného respektu. Tu v ní vzedmou – vždycky jen na krátkou chvíli (podobně jako adrenalin) – jen velké události, třeba povodně nebo když vyhrajeme v hokeji. Jenže člověka bez gentlemanství a ohledu, člověka neschopného velkorysosti stravuje malost, frustrace a vztek, od nichž si ulevuje na druhých. A tak se na bludném kruhovém objezdu, s troubením a pokřikováním, točíme všichni, ať nás pohání benzin, elektřina, nebo vlastní údy.