Je proto až s podivem, že lidé, kteří trvale postrádají to základní, tedy pevné zdraví, si stěžují zřídkakdy. Velmi inspirativní jsou pro mne dva moji mladí sousedé. Jaruška, která je nevidomá a slábne jí postupně i sluch, a Kubík, kterému tělesný handicap působí při chůzi nemalé obtíže.
Přesto jsem žádného z nich nikdy nepotkala ve špatné náladě. Jaruška se stále směje, svému příteli vracejícímu se z práce nadšeně vypráví, co za celý den zažila. Čte si, zvládne uklidit, vyprat i uvařit a večer slyším její hůlku ťukat na schodech, když společně vyrážejí na procházky městem. V zimě přiberou další čtyři hůlky, pokud odjíždějí na běžky.
Také Kuba oplývá dobrou náladou, přičemž denně i v této době dojíždí přes třicet kilometrů do zaměstnání v chráněné dílně. Nejvíce ze všeho se těší, že konečně stráví nadcházející svátky se svou rovněž handicapovanou přítelkyní Luckou.
O těchto lidech lze říci, že jsou na světě šťastní a radují se z obyčejného dne. Nenadávají, nestěžují si, nezávidí. Čiší z nich jednoznačně radost. Jak v době covidu, tak před ním.
Čím méně toho tito lidé dostali v životě do vínku, tím více se radují ze všedností. A stejné to bude i o Vánocích. U nich doma totiž vládne pohoda, klid a harmonie. A nejen o svátcích.
