Hrůza, kterou vidí lidé sbíhající se na místo, je jen těžko popsatelná. V železniční stanici najel přetížený nákladní vlak, kterému selhaly brzdy a nemohl tak zastavit u vjezdového návěstidla, do osobního vlaku. Ten přijel od Kralup nad Vltavou. Místo vagónů zbyla jen obrovská hromada šrotu. Při neštěstí zahynulo čtrnáct lidí, dalších osmnáct jich bylo zraněno. Co se týče počtu obětí, je zákolanské neštěstí sedmým největším na železnici v historii naší země.

Jedním z pamětníků události je tehdy čtrnáctiletý Vladimír Černý ze Zákolan. „Byla sobota, ale já byl na vyučování v kralupské škole. Tady nám na nádraží řekli, že vlaky směrem do Kladna nejedou, protože se na trati stalo neštěstí. S dalšími spolužáky jsme šli pěšky do Zákolan. A pak jsme viděli tu hrůzu," vzpomíná Vladimír Černý.

Zážitek to podle jeho slov byl opravdu ošklivý, a to nejen ohledem na mrtvé a zraněné, 
z nich někteří byli jeho sousedé z obce.

„Nákladní vlak převážel těžké železné ingoty. Ty se po nárazu rozlétly až do vzdálenosti třiceti metrů," popisuje Vladimír Černý.

Neštěstí předcházela lidská chyba. Ráno mrzlo, až praštělo. Dozorčí ve stanici Kladno-Dubí pověřil vlakovou četu, aby provedla odmrazení jednotlivých vozů a přezkoušení tlaku v brzdách. Pracovníci 
k tomu neměli potřebné zkoušky. Nákladní vlak se přesto po ledabylé kontrole vydal na trať.

S osobákem se měl křižovat v Zákolanech. Souprava se cestou stala neovladatelná. Její rychlost se stále zvyšovala. Vlak nebylo možné ani přibrzdit. Ve všech stanicích dostával strojvůdce příkaz: „Stůj, zastavte všemi prostředky!" Nestalo se tak.

Chybějící zkoušky i zkušenosti vedly k tomu, že železničáři dokonce nepoužili ani záchrannou brzdu, protože byla zaplombovaná.
Policejní protokol z vyšetřování tragédie konstatuje, že když strojvedoucí zpozoroval před sebou v Zákolanech osobní vlak, z lokomotivy vyskočil. Následoval střet obou vlaků. První vagón osobáku byl zcela rozdrcen.

Zákolanské neštěstí zasáhlo do života mnoha lidí. Jedním z nich je například Jiří Vašátko. Jméno jeho tatínka Aloise figuruje na seznamu obětí.
„Také já jsem se osudnou sobotu před padesáti lety vracel ze školního vyučování v kladenské průmyslovce, kterou jsem navštěvoval prvním rokem. Když jsem vystoupil v Zákolanech, přiběhla ke mě moje sestra a řekla mi, že se stalo veliké neštěstí," říká Jiří Vašátko.

Jeho tatínek tehdy pracoval na povrchu dolu Zápotocký. Osudný den jel do práce. „Otec byl sportovec, dlouholetý předseda zákolanského Sokola. Zasloužil se i o vznik zdejších prvních fotbalových kabin," vzpomíná.

„Táta nechodil do hospody a když nikde neviděl své kolegy pospíchal za nimi na nádraží, aby vlak na šichtu stihl. Nevěděl, že chlapi sedí v lokále a objednali si další pivo. A právě to jim paradoxně zachránilo život," popisuje situaci Jiří Vašátko.

„Bylo to strašné. Maminka se zhroutila. Když mi ukázali tělo otce, nemohl jsem ho vůbec poznat. Vlastně jen podle hodinek," neskrývá po letech dojetí syn jedné z obětí. „A nebyla to tragédie jen pro naší rodinu. Vždyť při neštěstí zahynuli i další lidé ze vsi, které jsme znal," dodává a myslí tím Arnošta Přibyla, Václava Dědka, Adélu Dudovou a Marii Vaňkovou.

Při nehodě bylo zničeno 36 vozů. Doprava byla na trati byla obnovena už dva dny po neštěstí.