312 minut pocitů osamělého maratonského běžce

Můj milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli (16): Tak došlo na vrchol, k němuž měl směřovat několikaměsíční trénink – centrem Prahy se běžel maraton

Dva dny před startem jsem doma nervózní. A snad i nevrlý. Manželka mi radí: Mysli na to, jak vesele vbíháš do cíle, zvedáš ruce na znamení, že jsi vyhrál.

Tak jo, řekl jsem si a vsugerovávám si, jak probíhám cílovou čárou, časomíra pípne, zvedám ruce nad hlavu, po pár krocích klesám na kolena a políbím dlažební kostky. Vstávám a ještě jednou zvednu ruce k nebi. S tímhle v sobotu usínám.

Jak to dopadlo? Právě jsem proběhl cílovou čárou, časomíra pípla, zvedám ruce nad hlavu, po pár krocích klesám na kolena, sehnu se k zemi, které pošlu polibek. Pak vstanu, zatnu pěsti a zvedám ruce nad hlavu směrem k nebi. Jedinou změnou oproti myšlenkám z předchozího dne je to, že mi v cíli tečou po tváři slzy.

Jak lehké by se těch pár vteřin za cílem mohlo zdát. Byly krátké, to je fakt. Jenže tomu okamžiku předcházelo 18 722 vteřin. Nebo 312 minut. Anebo ještě jinak: 5 hodin, 12 minut a 2 vteřiny. Tak dlouho mi včera trvalo, než jsem uběhl 42 kilometrů a 192 metrů. A ten čas byl pekelně dlouhý.

Celý včerejší maraton pro mne vlastně znamenal dvě půlky. Ne polovinu trati půl na půl. Ale pocity půl na půl. 
I když to není přesné. Půlka pocitů byla lehkým čajíčkem, to ta první. Půlka, ta druhá, pak silným odvarem, po kterém se motá hlava. Možná celé tělo. 
A ta druhá půlka nebyla férovou půlkou. Byla o hodně delší.

Impozantní start na Staroměstském náměstí znamenal pro mne klasiku – s pozdním přihlášením jsem byl zařazen až do poslední skupiny, která měla „sraz" na Ovocném trhu. Do startu tak čtyři stovky metrů. Než se naděju, stojím zbytečnou frontu na záchod. Znáte to, před chvílí jste byli, ale když vidíte wécé, najednou si začnete myslet, že musíte minimálně na malou. Když vyskakuji z toitoiky, na náměstí už nikdo není, všichni se odsunuli za roh ku startu. Dostihnu 
je přesně ve chvíli, kdy nejlepší už jsou na trati přes jedenáct minut. Kolem duní hudební Vltava a mně poprvé zatrne. 
A poprvé se mi do očí vedraly slzy. Snad štěstí, že jsem se dokopal odstartovat.

Můj první úsek je dlouhý 
17 kilometrů. Proplétáme se Pařížskou, pod Hradem a vbíháme na Karlův most. Úžasný pocit, který nelze vyjádřit. Než se naděju, jsme vltavském břehu, který nás zavádí do dalekých Holešovic, kde přebíháme most a vracíme se po druhé straně až na Staromák. Probíháme Prašnou branou a po pěší zóně kolem Václaváku to pádíme kolem Národního divadla. Kochám se. Ještě se kochám. Pak po nábřeží na Výtoň a k Nuseláku. Až sem se mi běží nádherně. Žádné rychlé tempo, ale předběhl sem od startu stovky běžců. Pomalé předbíhání, jako když se vedle sebe šinou dva pomalé vláčky. Kochám se. Ještě se kochám. Užívám si, jak mi mnozí radili.

Potíže, které mne do té chvíle potkávají, za chvíli odeznívají. Je mi krásně. Zažehnal jsem myšlenky na jistojisté opruzeniny na zadku, kde to nějak svědí. Kamének v botě někam uhnul. Koleno mne píchlo jen jednou. Kolem davy lidí, vážně mne to hodně baví, kochám se památkami, krásnými domy, sleduji povzbuzující lidi – a taky se koukám po soupeřích; hodně i po soupeřkách. Vlastně skoro hlavně po nich.

Míjím značku 17 km. A najednou do mozku míří impuls od malého červíčka pochybnosti. Ten nahlodává moje tempo, moji psychiku: „Máš před sebou čtyři kilometry, ještě nejsi ani v polovině. Umíš si představit, že tohle všechno musíš uběhnout ještě jednou?"

Než se dostanu na otočku daleko za podolským bazénem, v protisměru běží skupinka a chlapík v čele – vodič – má na balonku nápis 3:45. Vzhledem 
k tomu, že jsem za ním tak patnáct minut a startoval jsem o 11 minut později, jsem ohromen. Tím, jak mi to běží.

Byl to ale jen okamžik. Situace se během vteřiny mění. Podvědomí mi naznačuje, že je čeho se bát. Nikdy jsem neběžel více než půlmaraton, tedy 21 kilometrů, které nyní míjím. Nikdy víc. Ani o metr. Poslední dva týdny jsem neběhal. A před tím? Tomu se nedá říct běhání, ale pár kilometrů klusání. A přede mnou 21 kilometrů.

Když u Tančícího domu přebíháme Vltavu a míříme k Andělu a pak dál, dozadu, jakoby ven z města, začínám si uvědomovat, že tenhle maraton bude hodně bolet. Vzápětí si musím chtě nechtě přiznat, že už to 
bolet začalo. Právě mi začaly odumírat zadní části stehen. To netuším, že je to pořád jen první odvárek. Ten nevylouhovaný.

Je tu poprvé myšlenka, že zastavím a půjdu. Zvolňuji ještě více a prosím všechny svaté, aby mi do cesty postavili další kilometrovník na znamení, že jsem zase blíž k cíli. Stále si opakuji: „Je mi fajn! Nic mne nebolí! Jsem lehký jako pírko!" Funguje to, ale vždy jen na pár vteřin.

26. kilometr. „Dost!" křičím potichu a zastavuji. Nohám navyklým už skoro tříhodinovému běhu se ale chůze nelíbí. Jsem z toho trochu zmaten. Běžet – to moc nejde, a chodit také ne. Co tedy mám, proboha, dělat?

„Makej, v pohodě, to dáš," houkne na mne někdo v protisměru. „Dík," myslím si a odplivnu si. Jsem naštvaný na sebe, protože mám nohy jako 
z olova. Zkouším běžet, pak zase zkouším jít, tak to tak nějak střídám v bláhové víře, že bude lépe. Hledám světlo na konci tunelu.

Ti, které jsem předbíhal, se teď přese mne postupně převalují strojovým tempem. Občas někdo zastaví, já ho zase předběhnu, ale více lidí mne předbíhá. Bolí mne kolena. Obě. Když míjíme Rudolfinum, musím běžet, jsou tady lidi. Tady mne na dlažebních kostkách začaly bolet kotníky. Oba. Předbíhají mne i ti, které kdybych potkal, tak si myslím, že neběží, ale vrávorají po deseti pivech noční tmou k údajnému domovu.

Přede mne se dostává vodič 
s balonkem nejen 4:30, ale brzy už i 5:00. A mně je to úplně jedno. Koukám někam do dáli 
a jen registruji další a další, kteří se přese mne valí.

Mozek mi vypaluje myšlenku, kterou vítám tak, že mi další slza vyskočí z oka. Podruhé. Už nikdy se nezasměju tomu, kdo neběží na první pohled ideálním krokem. Těm všem, kteří mne předbíhají, něco 
k ideálnímu kroku chybí. Mnohdy moc. Ten pajdá, ten má velký pupek, každý druhý má nějakou bandáž, modelkou a modelem taky není každý. Když už do cíle zbývá asi sedm kilometrů a pomalu se pachtím podruhé k holešovickému mostu přes Vltavu, předbíhá mne nějaká babička. A za ní další. Zezadu vypadá jako malinká sedmdesátiletá teta někde z Afriky, krásné šedivé vlasy – a metelí si to dál, pryč ode mne. Ani nemrkne. Já se zastavím a v očích se mi zase zalesknou slzy. Potřetí. Fakt se mi chce brečet. Slzy mi tečou po tváři a já nevím, proč. Ze zoufalství, že mi nejde běžet? Že i chůze bolí? Že nevím, proč mne tak strašně bolí nohy? Nebo je to z prostého uvědomění, že kolem běží ti, kteří trénovali více, rozvrhli si více sil – a prostě běží rychleji?

Hlad nemám, piju pravidelně, dech je super. Jen ty nohy. Tenhle pocit nejde vymazat. Nevím, jak doběhnu posledních pět kilometrů. Vím jediné. Že tenhle maraton nevzdám. Ani jednou mne to dneska nenapadlo.

Do cíle mám tři kilometry 
a už vím, že dokončím. Jenže ty poslední kilometry bývají nejtěžší. Běžím – a doslova mne předchází chlapík, tak sedmdesát, dva metry, jednou nohou pajdá, heká – a já se ho neudržím, protože prostě musím zase, asi posté, zastavit. A jít. Pajda mizí v dáli. Napadá mne, jak asi vidí ostatní mne? Ale hned je tam kontrola: Mně je to úplně jedno!

Dva kilometry. Chodidla bolí tak, že při každém dopadu 
levou nohou na asfalt heknu. 
A zase se mi v oku objeví slza. Bolesti. Tuším počtvrté.

Do cíle zbývá kilometr a já už pět stovek metrů běžím. Do cíle nezastavím, ani náhodou. Dobíhám odhadem šedesátnici, která v chůzi zoufale vyhlí᠆ží cíl. „Drknu ji rukou do loktu a povídám: „Pojď." Nerozumí česky, ale posunek pochopila. Jsem pro ni živou vodou. Určitě tuší, že ona pro mne rovněž.

Zrychlujeme. Najednou nám to docela letí. Jestli se ten náš pohyb tak dá nazvat. Pařížská ulice a sílící hluk z cíle. Padesát metrů před cílem vbíhá᠆me na modrý koberec. Pouštím ji před sebe, ale ona se nedá 
a musíme běžet vedle sebe.

Je tu cílová čára, časomíra pípne. Zvedám ruce nad hlavu k nebi. Pak jdu do kolen a vyšlu k zemi polibek. Vstávám a zvedám ruce nahoru ještě jednou. Pak se obrátím na onu cizinku, ukážu jí prstem, že je jednička, poplácáme se po zádech a navždy míříme každý jinam. Mně teče po tváři pot. Zastavují mne dva fotografové, asi jim připadám hezky upocený na fotku. Přece jim nebudu vysvětlovat, že ten pot je hodně promísen se slzami, které se tam na tom modrém kopci a na cílové čáře objevily.

Právě jsem prožil maraton. Do slova a do písmene na vlastní kůži.

A možná někdo z vás pochopí, proč mi občas, za těch 18 722 vteřin, tekly po tvářích slzy