„Mám řadu aktivit a žiju přítomností. Čerpám z minulosti, ale dívám se dopředu. Jsem člověk okamžiku,“ řekl Deníku rodák ze Šumperka a otec dvou dětí, který zanedlouho oslaví pěkné kulaté výročí.

V únoru vám bude padesát. Vnímáte to jako určitý předěl, nebo věk berete jen jako číslo?
Nevím o žádném předělu. Člověk je stár tak, jak se cítí. U mě je to různé. Někdy to je na sto, jindy na dvacet. (směje se) Padesátka je skutečně jen číslo a pro mě to vůbec nic neznamená. Necítím potřebu se ohlížet. Ani nejsem moc slavící typ.

Jaké byly vlastně vaše sportovní začátky?
V Šumperku jsem dělal gymnastiku, ale nechal jsem jí asi ve čtrnácti, když z našeho oddílu odešel můj oblíbený trenér. S ním totiž zmizela i chuť gymnastiku dál provozovat. Pak jsem se dal na atletiku. Rok a půl jsem se snažil skákat o tyči, ale během té doby jsem se dostal do styku s lyžaři a za čas akrobatické skoky převládly.

Trojité salto s pěti vruty, které rozhodlo o vašem vítězství, jste na ZOH 2002 skočil první na světě. Pořád to není běžný prvek, sledujete, kdo ho skáče?
Skáče se, mám z toho radost. Když jsem ho před více než dvaceti lety zařadil, myslel jsem, že ho brzo budou skákat i další kluci ze světové špičky. Jenže opak byl pravdou a trvalo sedmnáct let, než to někdo zopakoval. Teď ho pár lidí umí a mají to pěkně vypilovaný. Disciplína se za roky neposunula v náročnosti, ale v preciznosti. To, co jsem tehdy předváděl, nová generace vyleštila a nablýskala. Jejich skoky jsou nádherný.

Myslíte, že je to maximum, nebo se dá čekat, že jednou přijde někdo s vrutem navíc?
Posouvání lidských možností je možné, ale těžko se to odhaduje. Od prvního trojitého salta se čtyřmi vruty uplynulo asi dvacet let, než jsem jich skočil pět. Každý sport má nějaký strop, ale věřím, že se to někomu jednou podaří.

Proč se vývoj přibrzdil?
Když jsem byl v nejlepší formě, tak jsem v létě do vody skočil třikrát šest vrutů. Vlastně jsem jen hledal někoho, kdo by mě k tomu víc hecoval, ale v podstatě jsem k tomu neměl motivaci. Zdůrazňuji, že mluvíme o skákání do vody. Ne na sněhu, tam je potřeba mít stoprocentní podmínky.

Už na ZOH v Naganu jste sahal po medaili, ale čtvrtá místa na veřejnosti moc nezabírají. Jaké to pro vás před Salt Lake City byly roky?
Nevzpomínám na to špatně. Určitá mediální pozornost se dostavila a na svazu mi vylepšili podmínky. V olympijském cyklu jsem už věděl, jak se dál posunout. Nejdřív jsem musel zvýšit nájezdovou rychlost a pak pracovat na pěti vrutech. To samo progres nepřineslo, výkonnost šla se zavedením novinky naopak dolů. Pak ale efekt nastal.

Po jediné české zlaté medaili jste se stal v roce 2002 celebritou. Jak jste vnímal zájem, jaký se kolem vás strhl?
Obrovskou výhodou bylo, že jsem zažil malou slávu díky bramborové placce z Nagana. Měl jsem pódiová umístě na světových pohárech, ale až na olympiádě v Salt Lake City mě zaregistrovala většina národa. Nebudu zapírat, bylo to mega a bylo toho hodně. Naštěstí mi bylo devětadvacet a jako dospělý člověk jsem dovedl vnímat souvislosti. Nešlo tak o nic, z čeho bych se měl zbláznit. Být mi jednadvacet, asi by mě to semlelo.

Otvíraly se před vámi nové prostory. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste se objevil v reklamě?
Dostal jsem možnost nahlédnout do zavřených dveří. To potká víc sportovců, ovšem jakmile do nich člověk vkročí, dřívější sláva neplatí. Jste tam sám za sebe a musíte prorazit. Vstoupil jsem do marketingového prostoru, v němž jsem se díky své agentuře už pohyboval. Měl jsem výhodu, že jsem přišel z individuálního sportu. Dřív se o mě v podstatě nikdo nestaral. Neměl jsem žádný manažerský tým, spoustu věcí jsem si vyřizoval a sám jsem si je i zařídil. Věděl jsem, co chci a za kolik to chci. Co se týká reklamy, tak jsem se nikdy nenechal vlákat do něčeho, s čím bych nesouzněl.

Stal jste se příkladem sportovce, jemuž se povedlo prodat úspěch. Mohl jste ale udělat něco jinak nebo lépe?
To se dá vždycky. Nicméně souhlasím s tím, že patřím mezi pár českých sportovců, kteří medaile dokázali přetavit do dalšího období. Naštěstí nemám v historii marketingu žádný přešlap. Nic, čeho bych litoval. Když jsem se s někým spojil, bylo pro mě důležité, abych věděl, že konkrétní produkt budu schopný používat i já. Pokud ne, tak bych se nemohl stát ambasadorem té firmy. Když jsem kývl, musel jsem být i jejím fanouškem. To bylo alfa a omega a primární při jakékoli spolupráci.

Po skončení kariéry vedly vaše kroky za moderátorský pultík. Jak k tomu došlo?
Někdy v době, kdy jsem vyhrál Stardance, se ozvala sekretářka z rádia Frekvence 1. Že pan ředitel má pro mě nějakou nabídku. Netušil jsem, o co jde. Myslel, že se bude jednat o něco v rámci marketingu, jenže na schůzce mě pan ředitel překvapil se sportovním pořadem. To jsem nečekal, ale mám rád výzvy. Měsíc jsem trénoval do zdi a pak se rozjela talk show Sportbar.

To vám mimo jiné přineslo další popularitu. Jak na ty roky vzpomínáte?
Moderování pro mě byla naprosto skvělá příležitost. Byl jsem za ni moc vděčný. Považuju to za jeden z životních milníků. Radio je prostě skvělé. (usmívá se)

Ve světě je běžné, že se bývalí sportovci stanou komentátory. Neměl jste po rozhlasových zkušenostech chuť objevit se třeba jako Roman Šebrle na obrazovce?
K televizní práci jsem se také dostal, i když to nebylo přímo spojeno se sportem. Tři roky jsem působil v motoristickém magazínu České televize Auto Moto Revue a už devět let běží na ČT:D dětský sportovní pořad Lvíčata. Ozvala se i Prima s nabídkou na moderování hlavních zpráv, jenže mi to přišlo trochu nepatřičné. Mám trochu jiné zaměření, stejně jako mi není blízké komentování.

Zdá se, že Lvíčata jsou vaše parketa…
Je úžasné vidět děti, jak je baví sportovat a jak se překonávají. Skutečný světový rekord se dá vidět jednou za čas v televizním přenosu z atletiky nebo plavání. Je to skvělé, přináší to spoustu emocí, ale ve Lvíčatech zažíváme světové rekordy každý den při natáčení. Tvrdím, že dětské rekordy snesou srovnání s těmi, o kterých se píše a mluví. Náš štáb je toho součástí a s malými rekordmany to prožíváme. Je to srdeční záležitost.

Od minulého roku jste sev lyžařském svazu zapojil do přípravy mladých závodníků. O co se konkrétně jedná?
Vychází to z toho, že ve Štítech vlastním Acrobat Park, kde lyžaři a snowboardisté trénují skoky do vody. Z přirozeného vývoje jsem se dostal na pozici předsedy komise disciplíny aerials, což jsou právě akrobatické skoky. Znamená to, že pomáhám při tréninku a podílím se na celkové koncepci disciplíny směrem do budoucnosti. Sešla se u toho stará parta a po letech jsem se znovu setkal se svým bývalým trenérem Pavlem Landou.

Přináší to nějaké výsledky?
Cílem je najít talenty a dostat je na světovou úroveň. Smutné je, že momentálně nikoho nemáme, ale ono není snadné stát se akrobatickým skokanem na lyžích. Speciálních můstků u nás není jako fotbalových hřišť. Začíná se nám ale dařit. Nadějná je komunikace s gymnastickými a trampolínovými kluby. Když tam někdo v patnácti letech skončí, může dostat druhou šanci u nás a třeba se probojovat na olympiádu. Jsme malý sport, ale jednou za čas se může objevit závodník, který nás potěší.

Co vás přimělo k myšlence vybudovat Acrobat Park?
Takový sobecký úmysl. (usmívá se) U nás nebylo kde trénovat. Musel vždycky odjet do Rakouska nebo Švýcarska. Už v devadesátých letech jsem si pohrávals myšlenkou, že bych mohl doma něco vybudovat. Myslel jsem na větší areál. Malé můstky tu byly, ale mně nestačily. Objevil jsem koupaliště ve Štítech, už pár let nefungovalo a z poloviny bylo zavezené sutí. Stálo to spousty úsilí, ale v červnu 2022, pár měsíců po olympijském triumfu, se otvíralo. Je to největší areál pro akrobatické skoky na světě.

Jak se stalo, že Acrobat Park není jen tréninkovým centrem, ale i místem pro rekreaci?
Už původní plány počítaly s tím, že si ve Štítech budou moct turisté bezpečně skočit z menších můstků do vody. Časem se zjistilo, že je zájem o vybavení, a tak jsme udělali půjčovnu. Objevila se poptávka, že by se návštěvníci rádi občerstvili. Proto se postavil bufet a později přibyla restaurace. Časem lidé, kteří třeba přijíždějí na kolech, chtěli v areálu přenocovat, a tak vznikl penzion. Postupně se ze sportoviště stalo centrum. Využívají ho profesionálové, ale i fanoušci adrenalinových sportů.

Vy si někdy do vody ještě skočíte?
Tak jednou ročně si při nějaké vhodné příležitosti, kdy se sejde parta kamarádů, skočím. Nebráním se tomu, ale musí to být pohodová situace. Mluvím ale o menším můstku. Na ten velký už nelezu. To je moc schodů nahoru… (směje se)