Dovolím si tipnout, že jako Kladeňák jste původně určitě pomýšlel na hokejovou kariéru…
Jistě, chtěl jsem hrát hokej, ale dostal jsem se k tomu pozdě. S tím se musí začít už tak v pěti letech. Hrál jsem ale hokejbal, dělal evropská bojová umění a také jsem se hodně věnoval sportovnímu rybolovu. I v současné době si občas rekreačně zahraji hokej, fotbal, zajdu na ryby…

Naši generaci v podstatě „přivedl“ do posilovny barbar Conan Arnolda Schwarzeneggera. Jak tomu bylo u Vás?
Arnold byl a je živou reklamou kulturistiky, legenda. Moje vzory jsou ale z pozdější doby. Líbí se mi těžká váha, mohutné svalové objemy. Konkrétně třeba Kevin Levrone nebo Marcus Rühl. Motivaci a chuť do tréninku čerpám hlavně z tréninkových videí těchto i dalších profesionálů. Seriózně jsem začal cvičit v 17 letech pod vlivem kamarádů, na nichž už jsem viděl výsledky. Ostatně, s kulturistikou se dá začít v každém věku…

Jako Váš soutěžní debut jsem vypátral 16. místo mezi juniory na Mistrovství Čech v roce 2001 v Jaroměři…
Správně, a o rok později to už byl juniorský bronz, to se soutěžilo na Kladně. Od té doby jsem byl každý rok na několika závodech. Myslím, že tolik startů jako já má v ČR málokdo. Plynule jsem přešel do mužských kategorií. Úspěšný byl rok 2007, kdy jsem vyhrál šampionát ČR v Orlové. Formu toho roku jsem zúročil na ME v Baku, kde jsem skončil těsně pod stupni vítězů. To bylo trochu pikantní: státní trenéři mne postavili jako závodníka „B“; za „Áčko“, jehož body jdou do soutěže národů, zvolili kolegu Jiřího Wagnera. Já ho porazil o 5 míst a ČR tím přišla o body…

Tím ale Vaše „jízda“ ještě neskončila?
V roce 2008 jsem nastoupil na MS v Bahrajnu, neprošel jsem však eliminací. To je ten první výběr ze všech závodníků. O rok později na MS v Kataru jsem už prošel a nakonec skončil na 14. místě. Forma gradovala - v roce 2010 jsem byl absolutním vítězem na „Čechách“ v Hrádku nad Nisou a stříbrný na MČR v Jihlavě. Na ME v holandském Maastrichtu pak došlo ke kuriózní situaci. Měl jsem soutěžit v kategorii pod 100 kg, nepodařilo se mi ale shodit a byl jsem ale těžší. Dostal jsem vynadáno od tehdejšího prezidenta svazu… Sledoval jsem ale konkurenci v těžší kategorii a paradoxně se mi zdála menší. Trenér tedy souhlasil, ať do toho jdu. Stál jsem tam proti borcům, co měli o 10 kilo svalů navíc, ale nakonec z toho bylo čtvrté místo. To považuji za dosavadní vrchol. Následovalo ještě 8. místo na Mr. Olympia amatérů v Londýně v roce 2011.

Pokud vím, tak potom jste poněkud zvolnil…
Bohužel. S tehdejší ženou jsme si pořídili dům, pracoval jsem na jeho opravách. Trénink a závodění šly trochu stranou. Ironií osudu to nedopadlo ideálně, náš vztah nevydržel. To na pohodě nepřidalo, a forma šla dolů. Tak jsem si dal „přestávku“.

Ta ale netrvala dlouho…
Naskytla se ideální šance na comeback, navíc v domácím prostředí. Na Kladně začal působit ruský trenér a promotér Jurij Ščerbakov a uvedl se impozantně. V roce 2015 - myslím, že to shodou okolností bylo 50. výročí organizované kulturistiky na Kladně – uspořádal pohárovou soutěž Fitness Mania Classic. No a já vyhrál svoji kategorii i „absolutku“. Měl jsem oproti minulosti zhruba o 8 kg svalů méně, ale stačilo to. Ta soutěž byla solidně obsazená a na české poměry hodně nadstandardně dotovaná. Prosadil jsem se z pozice podceňovaného outsidera…

Tomáš Mach

To je hezký restart – podařilo se na něj navázat?
Sportovec potřebuje zdraví a pak zázemí – tréninkové, finanční a rodinné. Velkou oporou mi je současná partnerka Martina, má na mém návratu hlavní podíl. Po sportovní stránce ale úplně spokojený nejsem. Vloni a letos jsem se dostával „na bednu“ v pohárových soutěžích, na mistrovství Čech jsem ale skončil osmý… rozdíly jsou nicméně těsné, pomalu se zvedám. Mistrovské soutěže jsou prestižnější a důležitější, v těch pohárových jsou zase často zajímavé ceny. Je mi 36 let a bodybuilding je sportem na dlouhou trať, svaly zrají v pozdějším věku. Do 40 let se dá závodit v pohodě. Navíc veteráni nezřídka porážejí mladé kluky. Takže - svou nejlepší formu ještě chci překonat.

Jaká je na Kladně závodnická konkurence?
Mohla by být větší, to by si jistě přáli všichni příznivci našeho sportu. Nerad bych někoho vynechal, ale solidní závodní stopu určitě zanechali Martin Rezek, Miloš Salaba a bohužel předčasně zesnulý Josef Mužík… svoje poslední slovo nejspíš ještě neřekli Michal Dlouhý, David Fechtner nebo Pavel Procházka. No a vídám cvičit řadu mladých kluků, kteří by to mohli někam dotáhnout, pokud vytrvají.

Zázemí je k tomu na Kladně nejspíš dostatečné – sám jste za svou kariéru prošel řadou místních klubů.
Ano, kdo chce, svou cestu najde. Já začal ve Stan’s Gym, prošel Mega Pro, Profi Wellness, nyní jsem ve Fitness Mania. Udělal jsem i zajímavou zkušenost u kamaráda Martina Rezka v jeho (bez urážky) vesnickém klubu Profi-Gym ve Středoklukách. Tam jsem se připravoval v roce 2011. Tehdy předčil vybavením řadu městských klubů.

Potřebujete vlastně Vy se svými zkušenostmi ještě trenéra?
Z hlediska nějakého každodenního dohledu určitě ne, přece jen za ty roky svoje tělo a jeho reakce znám. Ale pravidelné konzultace jsou užitečné. S blížící se soutěží se tato potřeba zvyšuje. Trenér či konzultant musí být někdo, kdo vás inspiruje, komu věříte. Dává ten objektivní pohled „zvenčí“. A těsně před soutěží jsou cenné třeba rady ohledně výživy. Závodník je v dietě, která s sebou často nese pozměněnou psychiku a menší soudnost… Před lety jsem spolupracoval s naším předním borcem Lukášem Osladilem. Pak to trochu ochladlo, když jsem měl tu zmíněnou přestávku. Jsem rád, že v posledních měsících se daří na někdejší vztah navázat. Trochu to je paradox – i já jsem trenér, ale sám sobě jen do určité míry. Každopádně co mi zatím kulturistika dala, se snažím vracet svým svěřencům.

Petr Šikola