Kliknutím zvětšíteLehký přízvuk prozrazuje váš moravský původ, mám pravdu?
Ano, pocházím ze Zábřehu na Moravě. Když jsem byl na vojně v Kaplicích, dostavili se náboráři ze šachty. Po krátkém váhání jsem jim kývnul. Z českobudějovické brigády nás takových bylo 25. Šli jsme o půl roku dřív z vojny výměnou za závazek odpracovat na šachtě 18 měsíců. Zatímco ostatní potom postupně odešli, já zůstal na dole „Nosek“ v Tuchlovicích dvacet let. Díky tomu jsem později mohl do důchodu už v 57 letech. Takže takhle jsem se dostal na Kladno.
Bicykl je vaším hlavním dopravním prostředkem i v běžném životě, že ano?
Dokonce bych řekl, že jediným. Jezdím do práce i všude jinde. Také na šachtu jsem jezdil na kole, tenkrát z Rozdělova. Tak před 30 lety jsem se potkal s kluky z oddílu CFC Kladno a začal s nimi jezdit silniční závody. Jezdili jsme také na cyklosrazy na Slovensko, tamní kluby se střídaly v jejich organizaci. Asi 15 let jsme tam jezdili. Brávali jsme to přes Polsko, Rakousko, Maďarsko, abychom něco viděli. No a při tom se zrodila moje vášeň pro dálkové cesty. Nejdřív jsem jezdil s kamarádem, ale ten pořád „honil“ kilometry, nechtěl zastavovat u památek, tak jsem s ním skončil. Jako osamělý jezdec mám více zážitků a dobrodružství. A o to mi jde, není to závodění…
Pomáhá sportování, ve vašem případě cyklistika, čelit následkům dlouholeté práce v dole?
Šachta se na mém těle podepsala, to ano. Prach nebyl zrovna kamarád pro plíce, také ramena pořád bolí. V dobách aktivního závodění se potíže ještě neprojevovaly, to až později, po dalších odpracovaných letech. Cyklistika jednoznačně pomáhá, plíce při zátěži pěkně větrají… hlavní je ale psychika, aktivní přístup k životu, kdy není čas patlat se v nějakých bolístkách.
Jak se rozhodujete, kam vyjet?
To plánuju dlouho dopředu, při večerních chvílích. Rozložím mapy… vždycky je to nějaký zeměpisný region. Třeba Pobaltí, teď naposledy Balkán. Trasu sestavuji podle toho, co chci vidět. Půjčím si z knihovny turistické průvodce a studuju. Denně plánuji ujet 150 km. V Pobaltí jsem dělal 160 km, tam je rovina. Tam jsem byl celkem měsíc. Teď to bylo horší vzhledem k vedru a členitému reliéfu, klesl jsem na průměr 110 km denně a nestihl vše; oželel jsem Kypr a nejjižnější ostrov Evropy Gavdos. Od 2. května do 24. srpna, za tři měsíce a tři týdny, jsem ujel 12 100 km skrz 19 států. Po zdolání Bosporské úžiny, kde leží Istanbul, jsem hrdě stanul na půdě Asie. Sestavuji si itinerář s dílčími úseky po 20 km. Pak jedu podle ukazatelů, nemám žádnou navigaci. Sázím na kontakt s lidmi, to by s chytrým telefonem odpadlo. Stavím tam, kde jsou místní. Žertem říkám, že umím pět jazyků: vepřový, hovězí, jazyk od bot… vždycky se nějak domluvím, pár slov z angličtiny a němčiny znám. Ve slovanských zemích je to snazší, naopak na albánské policejní stanici pomohl Google překladač.
Počkejte, na policejní stanici?
V Albánii mě oloupili tři mladíci – dva mě drželi, třetí prohledal věci… bylo to večer, jako každý den jsem psal do „Deníku kapitána“. Vzali mi telefon – i když byl jen obyčejný tlačítkový, dvě platební karty, Leky a Eura. Naštěstí měli docela naspěch. Zčásti to byla moje chyba – karty nemají být v peněžence, Eura měla být také schovaná… ale já už se chystal na přejezd do Řecka, tak jsem to měl „po ruce“. Prostě důležitá zkušenost. Ty karty šly zablokovat až z Korfu, kde bylo hodně Čechů, kteří mi pomohli. Na rozdíl od českého konzulátu. Tam nikdo neuměl česky, tak přivolali jistou Martinu, ale nakonec mi dali jen adresu internetové kavárny, odkud jsem mohl komunikovat. V Aténách mi pak jeden Polák půjčil telefon, alespoň jsem zavolal domů. Z cestovního pojištění také nic nebylo, protože albánská policie mi nedala ani kopii protokolu, jen nějaký papír bez razítka.
To cestovateli na náladě nepřidá…
Bezprostředně jsem chtěl cestu zabalit. Pak mě to ale přešlo, ostatně krade se přece všude… Dalším nepřítelem cyklistů na celém Balkáně jsou smečky toulavých psů. Pepřový sprej na ně ale funguje. Konkrétně Albánie mě „zklamala“ z jiného důvodu – moc se rozvíjí. Čekal jsem nějaký orientální duch, dotek starých časů. Jen v jednom městě se mi poštěstilo: na rušné ulici byla stará auta i povozy, na chodnících provozované služby – holičství, opravy bot, kol, motorek. A tu loupež vyvážil příjemný lidský moment. Spal jsem v olivovém háji – ty mám rád, jsou udržované, seká se tam tráva a na seně se dobře spí. Ráno mě vzbudil „kolega vrátný“ z přilehlé továrny a pozval mě na snídani. Obložený talíř, káva, čaj… prostě dobří lidé ještě žijí.
Nocujete obvykle v přírodě?
Podle počasí spím ve stanu, pod širákem, v prázdných budovách, pod různými přístřešky. Třeba ve Slovinsku v opuštěné garáži – kontrolovala mě sice policie, ale nechali mě dospat. V Bulharsku jsem měl také budíček, tentokrát od pohraniční stráže, bylo to totiž na bulharsko-řeckém pomezí. Nejraději jsem u vody, hlavně řeky se mi líbí. To se i se umyju, studená voda mi nevadí. Nikdy jsem na cestách nebyl nemocen. Léky sice vozím, ale spíš proti bolesti, preventivně i proti horečce, ale nepotřeboval jsem je. Vařím si sám, suroviny mám z obchodů, restaurace jsou drahé. Vozím sušené jídlo, třeba polívky, prostě žádná speciální strava. Před cestou jsem měl tři kila nadváhy. Za první měsíc jsem shodil 11 kilo. Vážím se tak, že v obchodě předstírám zájem o koupi váhy… Po návratu jsem měl proti normálu deficit 7 kg, ještě teď to doháním, podle indexu BMI jsem pořád ještě podvyživený.
Osamělý jezdec Zdeněk MračkoNení divu při té jednostranné stravě…
Občas je tam nějaké přilepšení. Třeba v rakouském Villachu: chystal jsem spaní u stánku s kebabem. Dal jsem si pivo, ale vařil jsem sám. Turek se zlobil, ale když jsem si při psaní deníku dával další pivo, přinesl mi sám od sebe placky… asi abych o něm psal hezky. V Rumunsku jsem se svezl povozem, takový starobylý chlapík mě pozval poté, co jsem ho fotil. Na konci své cesty zastavil u hospody, pozval na pivo, nechtěl za to nic. Když zastavím u motorkářů, ptají se, kde mám stroj. A když jim ho ukážu, smějí se a dají mi něco na cestu. Vždy mám u sebe vytištěný plán cesty. Ten funguje jako nějaký průkaz k pohostinnosti, pokaždé dostanu něco na přilepšenou. Při návratu, v Rakousku, před přechodem na Břeclav, kde bydlí moje matka, jedla na benzínce nějaká parta jakýsi eintopf. Já si koupil pivo a venku si krájím salám – vyšel borec a přinesl mi talíř toho, co jedli oni, a ještě balíček na cestu. A pak těsně před cílem, v Unhošti, jsem si platil jen první pivo… Svět je ještě dobrý.
V dnešní záplavě katastrofických zpráv v médiích je příjemné něco takového slyšet.
A hodí se i jiná pomoc. Moje „běžné“ kolo má 50 kilo. Je už čtvrté, tentokrát železné. Předchozí hliníková se lámala. Říkám mu „moje 3+1“. Protože vepředu mám tři brašny, vzadu také – fungují i jako airbagy, když se mi někdy řízení vymkne z ruky. Občas řeším defekty, hlavně zadní kolo je přetížené. V Chorvatsku mě musel převézt taxík přes úsek dálnice. Silnice končila, vracet jsem se nechtěl. Ptal jsem se taxíkáře jak z toho – a on „hoď tam kolo, já tě převezu“. Pět kilometrů, nic za to nechtěl. V Černé hoře podobná situace, když jsem dojel k tunelu směrem na Sutomore, kde jsem plánoval první koupání. Zakázaný průjezd cyklistů. Říkám žertem policistům „zastavte provoz, já projedu a pak to zase pustíte“. Nakonec přivolali policejní džíp, kterým mě přes pět kilometrů dlouhý tunel provezli.
Nejspíš se tam řídí tím heslem „pomáhat a chránit“…
Jako osamělý cyklista tu dobročinnost asi přitahuju. Při cestě Pobaltím jsem v Estonsku plul trajektem na ostrovy. Nalodil jsem se, na kole českou vlaječku, a požádal jsem námořníka, aby mi udělal fotku. Ten mi po chvíli tlumočil pozvání kapitána do kajuty. To byl zážitek. Kafe a jídlo jako samozřejmost. Pak mě pustil do svého obrovského černého křesla, odkud vše ovládá a nechal mě zatroubit na pozdrav protijedoucí lodi. Na rozloučenou mi ještě dal pytel s bonbóny, které jsem pak rozdával dětem. Někdy na cestách přijmu pozvání k noclehu. Ale jen večer, když už mám „splněné“ kilometry. V české vesnici Holuboje v Moldavsku jsem takto přespal. Předtím jsem byl u krajanů i v Srbku v Česko selo a v Rumunsku ve Svaté Heleně. Oproti všem předpovědím jsem dostal pozvání k noclehu i ve Švýcarsku.
To určitě přebíjí všechna negativa a je motivací k dalším cestám.
Určitě. Teď jsem si tedy odškrtl kompletní Balkán plus Moldavsko, které na Balkán zeměpisně nepatří. Zajel jsem si i do Podněstří, úzkého pruhu území mezi Moldavskem a Ukrajinou, které počátkem 90. let vyhlásilo – pod ruskou záštitou – nezávislost na Moldavsku. Hranici tvoří řeka Dněstr. Kontrolovala mě ruská hlídka. Pozor, to už probíhala válka – a najednou jim tam přijede borec z Česka, tedy z NATO. Takže prohlídka všech brašen, foťáku, kamery… do pasu jsem dostal papírek, tu pověstnou „bumážku“. Chtěl jsem štempl – prý že ten papírek je štempl… Byl jsem i v hlavním městě Tiraspolu. Cítil jsem se tam špatně, potkával jsem divné lidi, s pocitem, že mě každý sleduje. Měl jsem velké nutkání zajet si až do blízké Oděsy. Ale na odbočce tím směrem stál tank, to už by asi šlo do tuhého. Tak jsem otočil zpět.
A co se týče těch plánů?
V roce 2014 jsem projel Ukrajinu. Pobaltí a Balkán už jsem zmínil. Příští rok nepodniknu nic, kromě několika cyklistických akcí a srazů. V plánu mám jednu ze dvou severských cest. Buď tu přes Dánsko a Skandinávii, nebo druhou na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. To už jsem chtěl před dvěma lety, ale přišel covid. Ve výhledu je Itálie, Španělsko a Portugalsko, stejně tak Anglie a Skotsko. Tím bude vyřízena Evropa. Tedy až na Rusko a Bělorusko, které – doufám že dočasně – odkládám. Mimo Evropu projedu Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán, k tomu přidám Kypr, který jsem teď nestihl. Tuhle cestu začnu v Istanbulu, kam ale poletím letadlem. Protože kde jsem byl, tam podruhé na kole nejedu. Případně sousední země jen projíždím, například Polsko a Německo už beru jako tranzitní země.
Pochopil jsem, že Evropou to nekončí…
Chci se podívat na všechny světadíly. Takže Austrálie, Nový Zéland a Madagaskar. Nějaká trasa v Africe. Ale hlavně Amerika. To bude největší výzva. Hlavně po psychické stránce. Vlastně současná téměř čtyřměsíční cesta byla takovou zkouškou, malou přípravou na rok a půl v Americe. Protože tam mě čeká přes 50 000 km. Nejdřív zhruba 4 000 km po legendární Route 66 z Chicaga na západ do Los Angeles. Odtud trajektem do Anchorage na Aljašce a ještě 150 km na start trasy Panamericana, která mě po 47 000 km zavede až na samý jih Chile, do Ohňové země. Vím, že obě trasy dohromady ještě nikdo nejel. Do New Yorku pojedu lodí – chci zažít, jak se jezdilo za starých časů a svézt se v tom „městě na moři“. Pak vlakem na start do Chicaga. Poučím se od kamaráda, který v příštím roce projede Route 66, ale „srabácky“ po větru, ze západu na východ… Ameriku nemůžu moc odkládat, abych to nakonec nepromeškal.
Ten „Deník kapitána“ je už teď plný zážitků. Jednou bude tlustý jako „sebrané spisy klasiků“. Neuvažujete o knižním zpracování?
Jak se říká „nikdy neříkej nikdy“. Ale teď si jezdím a píšu pro vlastní uspokojení. I když úplně pro sebe si všechno nenechávám. Něco publikuji v naší obci, kde žiju už dvacet let, v Třebichovickém měsíčníku. Ostatně místní parta „domorodců“ mě vždycky vyprovází a odmává, když zahajuji cestu. No a vedoucí našeho Cycling Fun Clubu mě pravidelně nutí k psaní na webovou stránku CFC.
Petr ŠIKOLA
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
