V Kladně se španělský fotbálek hraje pod názvem La Liga už dlouhé roky. Právě Gibiš, mimochodem brankář B třídního Braškova, je šéfem ligy, která má dvě divize. Letos v lednu začala kladenská organizace spolupracovat s vedením České foosballové organizace a díky tomu nakonec tým Kladeňáků mohl na Pyrenejský poloostrov vyrazit.

Začal velký výběr nakonec jen osmi nejlepších z celkem 120 borců, kteří v kladenské La Lize pravidelně nastupují. Rozhodovaly také finance, ne každý si mohl poměrně drahý špás dovolit, jednalo se zhruba o třicet tisíc na osobu. „Náklady byly dost vysoké, ale my o tom mistrovství deset let snili, takže jsme něco museli obětovat. A také jsme ho využili jako dovolenou a ubytovali se u moře,“ vysvětlil Gibiš.

Nominovaní borci se museli učit jiná pravidla, drsnější. Góly nemohou při mezinárodních turnajích střílet útočníci, ale jen záložníci a brankáři. Pro Kladeňáky, kteří na rozdíl od většiny jiných českých hráčů bojují s dvounohými panáčky (ostatní s jednonohými) tak platila rozšířená slovenská hláška: „Chce to zmenu štílu!“

Výhodou pro kluky bylo, že týden před MS se ve Španělsku konal také národní šampionát, do něhož se přihlásili. „A byli jsme ze začátku dost zděšení. Španělské stoly měly úplně jiné vlastnosti než naše, vlastně jsme se učili nanovo. Ale nakonec jsme v jedné disciplíně došli do semifinále a řekli si, že by to jít mohlo,“ popsal pocity hráče Filip Gibiš, který byl ohromen i prostory, kde se mistrovství konalo.

Obrovská hala pro osm tisíc diváků, 65 hracích stolů, na každém tablet zaznamenávající výsledky. „Z toho nám šly hlavy kolem, protože my máme na turnaji maximálně deset stolů a výsledky samozřejmě smolíme na papír,“ smál se Gibiš. Už se ale chystal start mistrovství světa, které má dvě disciplíny – dvojice a týmy. Ve dvojicích nastoupily tři páry: Filip Gibiš – Vojtěch Pátek, Michal Pošta – Petr Gábriš a Michal Chmátal – Adam Husák.

Všechny sice v pavouku sedmdesáti deblů prošly přes první kolo, ale pak už to bylo složité, konec přišel ve čtvrtfinále. „V K.O. systému narazíte na Španěly a ti jsou fakt o level výš. Obsadili první tři místa, až čtvrtí byli Němci,“ popisoval Filip Gibiš.

Jeho tým sázel hlavně na soutěž týmů. A na to, že nenarazí na Španěly. „Proto byl už los obrovským nervákem, ale měli jsme kliku a byli úplně na druhém konci,“ popsal radost z losování šéf kladenské La Ligy.

Přesto v cestě stáli skvělí soupeři, jako první Argentina. „Prožili jsme nejhorší momenty mistrovství, od začátku zápasu nám ujížděl vlak. Hrálo se do dvaceti a my prohrávali 9:16. Pomohl nám Matěj Volek z České foosballové organizace. Jako trenér si vzal oddechový čas, uklidnil nás krátkou řečí a my to otočili,“ vybavoval si Gibiš zlé i euforické chvíle a nezapomněl pochválit Tomáše Felise, který chytal jako bůh a dal i dost gólů. A také ze zálohy skvěle hrajícího Petra Jelínka.

Ve čtvrtfinále čekaly na českou partu z Kladna vyslanci Spojených států. V malém fotbálku velmoc číslo jedna, nicméně Američané nehrají na španělských stolech, a tak se jejich pozice favoritů nebyla tak jasná. Za obrovského jásotu celé české výpravy Kladeňáci od začátku zápas zvládali, vyřídili USA 20:10 a postoupili do semifinále.

V něm ale narazili.

Italští rychlopalníci byli pořád napřed a přes skvělý závěr Čechů a snížení na 18:19 přišel smolný gól a naděje na finále byly fuč. „Bylo to obrovské zklamání, už jsme se viděli ve finále. Ale přišli kluci, co hrají plasťák a říkali, že oni jezdí na MS dvanáct let a medaili ještě nemají, tak ať se o ni popereme. My se pak proti Rusům kousli a vyhráli 20:12. Nakonec to tedy je úspěch, ale za dva roky je MS ve Francii a tam pojedeme s ještě většími ambicemi,“ vyhlašuje jasný plán Filip Gibiš.

Ten by rád španělský stolní fotbálek propagoval minimálně na Kladensku ještě víc. V rodných Kyšicích pořádá s La Ligou 14. prosince předvánoční sportovní den pro děti s moderními disciplínami – parkourem, Freestyle fotbalem, skákání přes švihadlo či lukostřelbou.

Přímo v Kladně by pak rád vybudoval stálou hernu stolního fotbalu, která by byla zároveň i komunitním centrem. „Mohly by si tam chodit zahrát i děti, které to nemají v životě tak jednoduché. A my bychom nebyli pořád v hospodách,“ plánuje Filip Gibiš.

Jeden z těch, kteří umí fotbal rukama a rozhodčí jim tenhle styl umožňuje.