Do mejlu mi přišla pozvánka. Koukám na ni a napadá mne, že do toho jdu taky!

Každému skoro na potkání to musím říct. Že si to rozdám s ostatními. Nejsem přece žádný žabař.

Koukají na mne jako na blázna. A já, frajer, všem říkám, že to v pohodě dám. Že to zvládnu.

Jak se blíží čas závodu, tak na mne trochu začínají padat obavy. Frajersky stále říkám, že to dám, tam uvnitř ale začínám mít dušičku menší a menší. A to i přesto, že těsně před tím jsem na dovolené v Chorvatsku běhal a běhal a běhal. I do schodů.

Nadchází den D. A já najednou přestávám vnímat okolí, hodinu před startem mám křeče v břiše. Nervozita, kterou znám z dávných dob, kdy jsem závodil v triatlonu, se dostavila. Je tady! Že by to byla předzvěst výborného výkonu a umístění na bedně? Ale kdeže, ve skrytu chci vyhrát tak, jako každý. Jenže kolem mne se rozcvičují borci o dvacet i třicet let mladší, štíhlejší, elegantnější, s menším bříškem. No prostě borci. Tyhle neporazím, ani kdybych měl na zadku motorek.

A tak se stavím na startovní čáru, dívám se na startéra, ten na mne kývá a říká: „Když chceš, tak jdi!“ A tak se rozbíhám.

26 poschodí = 520 schodů

Běžím. Před sebou mám 150 metrů běhu po rovině a pak pár schodů. Přesně řečeno: 26 pater. Jinak řečeno 520 schodů.

Právě jsem odstartoval do závodu, který se jmenuje Arkády – Pankrác Run-Up 2011 a moje kroky míří vstříc železným schodům druhé nejvyšší budovy v republice. Do nejvyššího patra budovy City Empiria v pražském Pankráci. Právě tam vedle obchodního centra Arkády…

Tak mne napadlo, že je ještě moc brzy se vrhnout rovnou do závodu…

„Běhaj to po dvou i po třech,“ říká muž před vchodem do budovy, před prvními schody. Hlídá, aby se někdo nevydal na trať okukovat. Vchod pro nezávodníky je zakázán.

A já myslel, že půjdu po jednom! Vidím soupeře, všichni berou schody po dvou s takovou lehkostí, že jen párkrát prapodivně zamžikám očima. I ten starší závodník, který ke schodišti přiběhl tak, že to vypadalo, že se zlomí v pase, najednou nasadí výraz štvané zvěře a skáče jako laňka po dvou. Proboha…

Pózování sportovnímu redaktorovi Michalovi už ani nevnímám. Něco mi povídá, já už ale mizím na start. Přece jen, za tři minuty jdu na to. Ještě párkrát protáhnout, poskočit, propnout.

Na start vyráží syn Filip. O hodně více než čtvrt století mladší. Deru se na start, musím za ním na stíhačku. Dvacet vteřin vyrážím za ním. Tady je motivace jasná. Frajera doběhnu. Jo, jak naivní myšlenka…

„Když chceš, tak jdi,“ zní slova muže na startu a já jdu. Běžím.

Vím, že nesmím začít rychle. Abych nepřepálil začátek a pak nevytuhnul. Vím také, že zase nesmím začít moc pomalu, abych na schodech neusnul. A tak si běžím prvních sto metříků a říkám si, že teď už neuhnu. Pár ostrých zatáček v jakémsi esíčku a šup, jsou tady. Schody. Ošklivé, šedé, divné, hrozivé, ke všemu jich je moc.

Tak chlapče, po dvou. První patro, druhé, třetí, čtvrté. Kruci, to nedám po dvou. Je tu zábradlí, o které se lehce přitahuji. Ztrácím přehled o patrech. Ztrácím přehled o dechu. Nevím, kde jsem. A najednou si všimnu, že v jednom místě je číslo patra. Proboha, jsem teprve v pátém. Už „jen“ jedenadvacet, bleskne mi hlavou…. Tak tohle nepřežiju!

Šesté a sedmé patro pomyslím na laňku a šinu si to nahoru schod po schodu. Jeden po druhém. Nikoliv po dvou. Hochu, šetři se, dvacet ti bylo skoro před třiceti lety. Ruce pravidelně máchají, dýchám zhluboka. Chci slyšet dech synka před sebou, jenže slyším dech mladíka, který se blíží zezadu takovou rychlostí, že mu úslužně uhnu do strany a než doběhnu do desítky, je pryč.

Už jen patnáct pater. Mozek v poloze Vypnuto. Nezatěžuje se počítáním schodů od startu či do konce.

Polovina závodu, stehna hoří, lýtka bolí, kyslíku je málo. Plíce makají na doraz, srdce buší tak, že ho slyší snad už i v cíli. Všechno je špatné. Co teď? Copak tady mohu utéct do výtahu?

Dýchám a mám mlhu před očima. Že by můj konec?

Dvacet.

Hmm. Tak už jen šest pater, to je lahůdka, usměju se a myslím to silně ironicky. Pořád ještě lán světa.

Dvacet dva. Ne, končím, jdu. Půl patra jdu v předklonu, ale pak sám sobě namluvím, že v téhle výšce a v tomhle závodě prostě chodit nebudu. Zatnu zuby a běžím.

Přivírám oči a matně vidím číslici 24. Chci přidat, ale na mozkové signály svaly a klouby neodpovídají.

25. Fotografující sporťák si mne vychutnává

Půl patra do cíle a výkřik: Makej! od pořadatele, který tak křičí na každého, sice vnímám, leč zrychlit by znamenalo překonat něco, co už neexistuje.

Píp. Časomíra se zastavila.

Jaký mám čas? Tak tohle mne vůbec nezajímá. Jistě jsem nevyhrál, jistě jsem poslední. Dva metry za cílem klekám, pořadatelka mi rve čip z nohy a já padám k nohám svého syna. V cíli byl o minutu rychleji. Popravdě, je mi to úplně fuk.

Ležím, ležím, ležím. Svíjím se, otevírám pusu tak, abych nasál vzduch z celé budovy. Najednou na mne míří kamera a kdosi se ptá, jaké mám pocity. Možná se usměju a říkám, že to bylo skvělé (ironie), pak říkám, že to bylo hrozné (realita), a nakonec dodávám, že to od osmého patra bylo sebemrskačství (tvrdá realita).

Když se kamera odvrátí, napadá mne, jestli jsem vyběhl do nebe, nebo do pekla.

Výsledný čas mne zařazuje do hloubky startovního pole. Vítěz nahoru vylétl za něco víc než dvě a půl minuty. Já se za ním opozdil více než o minutu a půl. Žádnou cenu jsem nezískal.

Dolů jedu výtahem. Ta cesta trvá devatenáct vteřin. Venku vyklepávám nohy, vydýchvám se a na prsou duní chrapot. A tak nějak podvědomě se ohlídnu. Musím pořádně zvrátit hlavu. Za mnou je 26 pater. Pak s ní zakroutím a usměju se.

Uvědomuju si totiž, že na to, abych se dostal tam nahoru, do nebe, musel jsem poznat nástrahy pekla…