Diskem se v hale nezávodí. Zdá se, že byste mohla mít teď volno. Je to tak?

Ne tak úplně. Zimní příprava mi začíná už na podzim, kdy jedeme s trenérem Pepou Karasem na soustředění do Tater. Volnější jsem měla leda Vánoce. Jinak trénuji i o víkendech a volno moc nemívám.

Nechybí vám závodění?
Na jednu stranu je to trochu škoda, protože v hale je šance uspět. Hodně českých atletů odtamtud vozí medaile. Ale já jsem ráda, že mám víc času a můžu se pořádně připravit.

Dokážete si vzpomenout na svůj první závod?
Byla jsem na sportovním gymplu. Ani nevím, co to bylo za disciplínu. Ze začátku jsem zkoušela všechno a hledalo se, co mi půjde. Chvíli jsem pak házela oštěpem, který mě taky bavil, ale způsobila jsem si zánět ramene. Teď už držím jen disk. Začal mi jít poměrně snadno a velmi mě baví.

Co je vaší motivací po ty roky?
No možná že právě ty roky, co mám za sebou, mě motivují. Vím, že v technice jsou stále rezervy. Není to tak, že bych stála a nevěděla co zlepšit. Baví mě objevovat nové věci. Je pravda, že by člověk měl občas rád volný víkend (úsměv). Ale olympiáda je olympiáda.

Tam směřujete?
Ano. Dostat se teď v létě poprvé na mistrovství světa a potom v roce 2020 na olympiádu. To jsou moje dva velké cíle.

Pracujete i na psychické přípravě?
Ano, mám psychologa Mariana Jelínka.

Jak taková spolupráce vypadá?
Teď to funguje tak, že přijdu, když si vyloženě s něčím nevím rady. Marian mi pomáhá dostat se do stavu, kdy se dokážu ovládat, aby mě při závodě nepřemohly emoce. Největší problém jsem mívala s nervozitou. Stávalo se mi, že se mi v závodě zalily nohy a nemohla jsem nic. Společně zjišťujeme, proč takové stavy přišly a co se s nimi dá dělat.

Užíváte si závody?
To asi říct nemůžu. Jedu tam podat co nejlepší výkon. I když tam jsem týden dopředu, snažím se směřovat všechno k závodu. Hlídat si, co tam jím, vyhýbat se klimatizaci. A až pak si jdu třeba užít i město. Každopádně atmosféra bývá super. Třeba Berlín toto léto mě naprosto nadchl a namotivoval na další akce.

Je to nejlepší akce, na kterou vzpomínáte?
Amsterdam byl taky fajn. Tam jsem skoro dala i limit na olympiádu. Curych byl zase poprvé, co jsem šla do finále, a dokonce ve dvou. V Berlíně jsem ale byla v takovém stavu, v jakém jsem chtěla být. Jak psychicky, tak fyzicky jsem ze sebe v tu chvíli dostala maximum. Měla jsem štěstí, že jsem závodila v sobotu, kdy bylo na stadionu asi 70 tisíc lidí a když Němec na druhé straně vyhrál výšku, bouchal celý stadion.

Roste vám nějaká konkurence?
Nechci říct, že se mi nikdo neblíží. Určitě se všichni snaží. Když jsem trénovala s Věrou Cechlovou, taky se jí na to ptali a my jsme všechny byly o 15 metrů za ní a nikdo nevěděl, kdo z nás bude nejlepší. A vydržela jsem já. Výsledky mají teď Chytrá nebo Kubicová. A myslím, že kdyby měly podmínky jako já a povedlo se jim připravit, že na to mají. Člověk nikdy neví. Když vám někdo řekne, že vyhraje mistrovství světa, tak to kolikrát dokáže. Že tomu věří, je kolikrát víc než talent.

Co ještě vás baví?
Máme dva psy, takže těm věnuju hodně času. Teď se akorát chystám na cvičák. Jinak se snažím šetřit i síly. Ráno se psem, pak trénink, pak regeneraci. Snažím se vypínat hlavu. Dost mě baví číst knížky – o psychologii a meditacích. Na jiné koníčky není tolik čas, asi by mě to posouvalo spíš dozadu.

Anna Jílková