Ještě jako slečna Samková si loni při týmové soutěži přivodila těžký úraz. Před cílem závodu v Montafonu si těsně nad kotníky zlomila obě nohy a přišla o svou třetí olympiádu. Další osudy trojnásobné vítězky Světového poháru pak sledoval takřka celý národ. A bylo toho docela dost.

Rodačka z Vrchlabí prodělala operace, prošla náročnou rekonvalescencí, cvičila, rehabilitovala a vrátila se k tréninku. Kromě toho psala bakalářskou práci a dělala státnice. V září se pak provdala za herce Marka Adamczyka. A nyní se mladá paní vrací na bílé svahy.

„Trénovat jsem začala v půlce července, což bylo asi o dva měsíce později než obvykle. Když má člověk nějaké omezení, tak není trénink úplně příjemný. Postupně se ale kotníky zlepšovaly,“ vyprávěla devětadvacetiletá závodnice Dukly.

Tuhle sezonu jste vyhlásila jako testovací. Překvapilo vás třetí místo v závodě FIS na Pitztalu a jak hodnotíte první SP v Les Deux Alpes, kde jste vypadla ve čtvrtfinále?
V Pitztalu byla to poměrně lehká trať a jednalo se o tréninkový závod. V Les Deux Alpes jsem byla v tréninku druhá a z kvalifikace jsem postoupila z pátého místa. Ve čtvrtfinále jsem jela pomaleji než dvě holky. Sice jsem se za ně snažila zavěsit, ale to nevyšlo. Jsem ráda, že se mi nic nestalo. Pocit z jízdy mám dobrý. Na to co jsem zvyklá, není výsledek nic moc, ale jako první svěťák to jde. Myslím, že se budu dál zlepšovat.

Chyběly vám závody?
Chyběl mi dřívější životní styl s přesuny, a ty teď přišly. Z Pitztalu jsme jeli do Les Deux Alpes ve Francii, odtud se vydáme do Cervinie v Itálii a pak ještě do rakouského Montafonu. Něco takového jsem dlouho nezažila. Jsem ráda, že jsem s Czech SBX Teamem. Bylo fajn, že jsem setkala se závodníky. Hezky mě přivítali, těším se na závody, ale nemám žádná očekávání. Moc jsem toho nenajezdila. Na sněhu jsem asi měsíc.

Než se kvůli sněhovým podmínkám změnil kalendář závodů, měla jste poprvé závodit v Montafonu, kde jste se zranila. Nepřišlo vám zvláštní vrátit se právě tam?
Plány se mění za pochodu a mění se i moje kondice. Nijak jsem nad tím neuvažovala. Pak jsem slýchávala: „Chceš se vrátit v Montafonu, vždyť ses tam zranila“. Já si ale nemyslím, že by mě ten pád a zranění mělo poznamenat psychicky. Až tam budu stát na startu, určitě se mi ten okamžik nebude honit hlavou. Spíš to beru jako nešťastnou náhodu nebo i moje selhání. Nemám pocit, že bych z toho měla mít nějaké trauma.

Máte ještě nějaké omezení, musíte dodržovat určitý režim nebo cvičit jinak než je běžné?
Nemám bývalý rozsah pohybů, ale ten už možné nebudu mít nikdy. Člověk si na to postupně zvyká, ale ono chce všechno svůj čas. Cvičím a chodím na terapie. Situaci konzultujeme s fyzioterapeuty a všichni říkají, že mám sice kosti srostlé dobře, ale měkké tkáně se hojí delší dobu. Někdy je to lepší, jindy horší. Je potřeba to vydržet. Obecně všechno funguje, ale tělo ještě není v takové pohodě jako dřív.

Vracíte se na svahy po zranění. Dá se už v této chvíli mluvit o nějakých očekáváních?
I když by mi to nemuselo jezdit úplně špatně, tak asi ne. Zároveň jsem ještě pořádně nezávodila, moc jsem toho nenaskákala a při ježdění na trati se nedostala do žádných kritických situací. Mým přáním je, abych se na cítila dobře, jezdila dobře technicky a bez bolesti.

Sahají vaše myšlenky až k mistrovství světa v Gruzii?
Je to ještě daleko. Uvidí se, jak se odpíchnu od závodů. V lednu mám naplánovaný tréninkový program, kde bych toho už měla najezdit víc. Šampionát je sice až v březnu, ale vzhledem ke zranění a i kvůli tomu, že z něj mám dvě medaile, tak tam asi nezamířím.

Eva Adamczyková vzpomíná na svou cestu k úspěchům:

Eva Adamczyková, rozhovor | Video: Deník/Milan Novotný

Nevěděli, o koho se jedná

Reagovaly nějak soupeřky v první startech, když jste závodila pod novým jménem?
Svatbu jsem na sociálních sítích nějak zvlášť nesdílela. Někdo si toho všiml, někdo ne. Na trenérském mítinku vznikl trochu problém, protože nevěděli, o koho se jedná, ale ať si zvykají… (smála se). Většina lidí mi pogratulovala, někteří se ptali, jak to mají vyslovovat. Byl mezi nimi i Rakušan, který komentuje většinu závodů Světového poháru. Měla jsem pocit, že skoro všichni vnímali moje vdavky jako krok správným směrem.

Jsou mezi snowboardcrossařkami také vdané ženy, nebo jste výjimkou?
Spíš asi ta výjimka. Jsem totiž tady druhá nebo třetí nejstarší. Většinou je holkám něco přes osmnáct, a bylo by divné, kdyby už měly po svatbě. (směje se) Co vím, tak většinou má dlouhodobé vztahy, ale vdaná jsem asi jenom já.

Po sezoně oslavíte třicáté narozeniny. Nebude to vhodný čas na pořízení miminka?
Ježíši… Minulé měsíce jsem měla život naplněný úplně jinými věcmi, takže jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Nejsem moc plánovací typ, patnáct let jedu ve sportovním režimu. Dokud mě bude ježdění bavit, tak se mu budu věnovat.

Máte nějaký výhled, jak dlouho byste chtěla závodit? Sportovci se obvykle řídí podle olympijských cyklů…
Tím, že jsem přišla o letošní olympiádu, by se nabízelo, abych závodila v roce 2026 v Cortině d'Ampezzo. Ono se ale hlavně uvidí podle této sezony. Až potom budu moct něco řešit a plánovat. S těmi olympijskými cykly je to vůbec komplikované. Čtyři roky jsou dlouhá doba, ale zároveň paradoxně utečou hodně rychle. A já teď opravdu nevím, co bude v roce 2026. Raději to nechávám otevřený.

Při tréninku na skateboardu se údajně zranila i Ester Ledecká a odkládá vstup do sezony. Jsou zranění na prknech častá?
Těžko říct. Ze snowboardu toho mám asi dost, jelikož na něm trávím hodně času. Ale obecně mi připadá, že těch zranění zase tolik není. Když má člověk hodně natrénováno, stává se pro něj sport bezpečnější. Někdo může mít dojem, že mám za sebou řadu karambolů, mě to ale ani nepřijde. Ester je na prkně šikovná, sportuje skoro pořád a zranění moc nemá. Myslím, že já jich na kontě mám víc než ona. (usmívá se) Samozřejmě jí přeju, aby se co nejdřív uzdravila. Doma to člověka nebaví.

close Eva Adamczyková info Zdroj: se svolením Norské módy zoom_in Eva Adamczyková

Vánoční dárky musí objednávat

Přijede vás na nějaký závod povzbudit manžel?
Většinou má moc práce, a když ne, tak má uprostřed týdne jedno představení, a to už se nevyplatí, aby se vydal třeba do Francie. Obvykle mu to nevychází, protože se třeba ve čtvrtek dozví, že má v pondělí přijít na casting. Jen v covidovém období, kdy nebyla práce, se povedlo, že byl se mnou soustředění. Nejsme jako většina lidí schopní jezdit na víkendy. To se konají závody a hrají představení. Když něco naplánuju, vím, že to nemusí vyjít. A když to padne, nejsem zklamaná.

I když společného času příliš nemáte, naučila jste Marka jezdit na prkně?
Asi dva nebo tři roky zpátky to zkoušel při soustředění na Dolní Moravě. Myslím, že mu to docela šlo. Podruhé jezdil na Bubákově u nás v Krkonoších. Tam jel na mírném svahu v klidu a měl pocit, že mu to jde. Já se na něj dívala zezadu a viděla jsem, že nebyl daleko od toho, aby se mu to seklo. Největší problém mu dělala kotva na vleku, ale to také nakonec zvládl. Často se ale na prkno nedostane.

Blíží se Vánoce. Máte při tréninkovém procesu a cestování čas se na svátky připravit?
Nějaké extra velké přípravy se u nás nekonají. Vánoce pro nás znamenají až přímo Štědrý den. Když jsem měsíc pryč, dárky jednoduše objednávám. Jen je musí vyzvedávat moji blízcí nebo kamarádi, takže je trochu otravuju. (směje se)

Už jste něco nakoupila?
Něco už jo, něco mám vymyšlené. Ale nekupuju mraky dárků. Máme všeho dostatek. S Markem, jeho rodiči a mou ségrou si navzájem dáváme jeden dar. Může to být něco zážitkového. Nebo darovací certifikát, když se pro rodinu nebo vesnici koupí ovečka nebo kozička. Během roku také naslouchám, jaká jsou vyslovena přání. Zapisuju si je a tím se pak inspiruju.

Co byste si pod stromečkem přála?
Vůbec nevím, ale mám ráda překvapení. Potěšil by mě i vytištěný certifikát od Člověka v tísni, protože konkrétní zvíře může někomu v Africe pomoct. Jinak si nepřeju nic… Před měsícem jsme si Markem jako vzájemný dárek pořídili psa. Je to štěňátko z útulku, jmenuje se Artur a rasou je pouliční směska. Křížence mám nejraději, už jsem dva měla.

Když jste měsíc v Alpách, zvládá se o něj Marek postarat?
Pejsek je fantastickej. Někdy vydrží sám doma, ale taky chodí s Markem do divadla na zkoušky. Musí akceptovat náš životní styl, ale samozřejmě bych ho nechtěla tahat na ledovec. Občas nám Artura někdo ochotný pohlídá. Zatím to funguje. Teď ho nevidím, ale než jsem odjela do Alp, měli jsme čas se sžít.

Jak obvykle trávíte Vánoce?
Až do Silvestra se snažíme být se ségrou a Markovými rodiči společně ve Vrchlabí. Když to jde, chodíme po horách, zalyžujeme si, vytáhnu i prkno. Na Štědrý den se scházíme s kamarády. Odpoledne navštívíme skvělou babičku. Má pro nás polévku, kapra a všechno ostatní. Večer jsme v klidu doma u stromečku a koukáme na televizi. Úplně klasicky na Pelíšky nebo na pohádku, jestli v ní má Marek novou roli. (usmívá se)