Opravdu Vám spoluhráči říkají “Ovie”?
“Je to tak. Chápu to jako takovou významovou zkratku - protože jsem z Ruska a jmenuji se Aleksander stejně jako Ovečkin… jasně že mi to lichotí, je to velká sportovní ikona. Tím ale podobnost zatím končí. Pro mne je to zároveň i motivace, zanechat ve svém sportu také nějakou stopu. Jsem ale na začátku.”
Pocházíte z Omsku. Nemohu se nezeptat na další velké hokejové jméno…
“Samozřejmě. Jaromíra Jágra si dodnes v Omsku všichni pamatují. Vždyť kdysi přijel jako hlavní hvězda do tehdy čerstvě založené KHL. Jako hokejoví žáci jsme k němu tenkrát vzhlíželi a chtěli být jako on!”
Vidíte, a teď jste přijel Vy do “jeho” města.
“Ano, a dokonce už jsme se potkali. Měli jsme týmovou večeři v restauraci na zimním stadionu. Najednou mi kluci říkají, ať se jdu podívat ven. Tak jsem šel a tam byl Jágr! Hned jsem se k němu hrnul a povídám, odkud jsem. Ze zvyku anglicky. A on okamžitě přešel do ruštiny a vyptával se, co je v Omsku nového. Prostě reagoval sympaticky a krátce jsme pohovořili. Určitě si najdu čas a podívám se na nějaké jeho zápasy.”
K florbalu jste přešel z hokeje?
“Několik let jsem hrál jsem oba sporty současně. Hokej od dětství, do 15 let závodně. Pak jsem z rodinných důvodů pokračoval jen amatérsky. Florbal hraju od 13 let. No a protože člověk nemůže myslet jen na sport, vystudoval jsem Omský dopravní institut. Nabízelo by se zvolit nějaký sportovní obor, ale po takových absolventech není v Rusku poptávka. Tak jsem si vybral praktičtější vysokoškolský směr.“
Předchází Vás pověst mistra Ruska a vítěze kanadského bodování.
„To první platí, náš tým „Sibir“ vyhrál ruskou soutěž. Ale ohledně bodování nejspíš někdo přeháněl, byl jsem třetí. A k té lize… asi chápete, že florbalové týmy nemají letadla jako celky KHL. No a vlakem by se jelo třeba do Moskvy dva dny. Takže se hrají regionální soutěže a ti nejlepší se sjíždějí dvakrát do roka a hrají turnajovým způsobem každý s každým. Z Omsku jezdí pravidelně dvě mužstva – Sibir a Progres.“
Jak se zrodil Váš přestup do Kladna?
„Hybnou silou toho byl Ivan Ponomarev, aktuálně brankář superligové České Lípy a ruské „sborné“. Ten pomohl trenérovi Janu Pazderovi podívat se na ruský hráčský trh. Na zkoušce byli na Kladně čtyři Rusové, obstáli jsme dva – já a Sergej Grebešnikov. Ivan je nápomocný i v těch byrokratických záležitostech, jako jsou víza.“
Vy sám jste byl v reprezentaci?
„Moje generace trochu doplatila na to, že Rusko nestavělo juniorskou reprezentaci. V dospělých jsem byl před posledním šampionátem v širším výběru. Dodělával jsem ale zrovna vysokou školu, a tak dostali přednosti ti, kteří momentálně dávali florbalu víc.“
Jak jste se adaptoval v Česku?
„Je tu rovina sportovní a rovina lidská. Absolvoval jsem letní přípravu, to bylo ještě takové zkušební období. Asi to nebylo špatné, protože jsem pak jel s týmem na soustředění do Švédska. Tam jsem myslím nehrál špatně. Naopak teď ty dva pohárové zápasy nebyly úplně podle představ mých ani trenéra, ale sezóna je ještě před námi.“
A ta „lidská rovina“?
„Dostalo se mi milého přijetí. To je dobré samo o sobě, ale ještě cennější v situaci, kdy se mi při první cestě sem ztratily florbalky a při té druhé celé zavazadlo. To naštěstí dorazilo později. Ale chvíli jsem tu byl „s holýma rukama“. Uvítal jsem proto pozvání na večeři od generálního manažera Matěje Pošty, u něhož přechodně bydlím. Šli jsme ještě se spoluhráčem Michalem Skuhrovcem, co bydlí v sousedství. Jenže měli zavřeno a bylo po radosti. Když jsem tak přemýšlel co dál, dostal jsem zprávu, ať jdu ven. Tušil jsem nějakou čertovinu, nějaký týmový uvítací rituál. Ale nic takového – čekal tam Michal s partnerkou a nesli mi něco k jídlu. Hezká ilustrace mého přijetí zde.“
Zatím jste nastupoval s číslem 17…
„To bylo jen provizorní. V Rusku jsem měl 77 - to už má na Kladně Vojta Teslík. Tak jsem si zvolil 52 podle dne a měsíce narození. Také považuji za důležité naučit se česky. Jednak je to z úcty k zemi, kde hraju (vždyť i ten Jágr mluvil v Rusku rusky), jednak z praktických důvodů, abych si zde mohl výhledově najít práci. Přece jen florbal ještě není profesionálním sportem.“
Petr ŠIKOLA
