Fotil největší hvězdy světového sportu jakými byli Usain Bolt, Michael Schumacher, Max Biaggi, Nicky Lauda, Roger Federer. Také se podílel na fyzické přípravě Tomáše Engeho v době, kdy jezdil formuli 1. Automobilový sport má Luděk Šipla vůbec v srdci hluboko a dostal se s objektivem až do jeho nejvyšších pater. Aktuálně fotograf žijící v Kamenných Žehrovicích u Kladna monitoruje dronovou kamerou rozsáhlou rekonstrukci zimního stadionu v Kladně a už se těší, až se tam postaví za nové plexisklo a cvakne si Jaromíra Jágra.

Mimochodem k Jágrovi se váže jedna z mnoha jeho zajímavých vzpomínek, když ho fotil na Zlaté tretře s Usainem Boltem. Ten nejlepšího hokejistu planety jako správný Jamajčan vůbec neznal, ale o to lepší fotku ze setkání Šipla vyfotil. Muž, který prošel v 90. letech kolotočem F1 a na opačném pólu je jeho velkým hobby focení paralympiků, se narodil v Českých Budějovicích, ale už roky žije v Kamenných Žehrovicích u Kladna. Znám je nejen jako profesionální fotograf, ale i tvůrce internetových stránek či jako kondiční trenér.

Fotíte od začátku 90. let, jak jste ale dostal k profesionální práci s objektivem?
V Čechách se tehdy začal jezdit Fiesta Cup - tehdy Mix Cup. V něm bylo potřeba, aby posádku tvořili muž i žena. Moje tehdejší přítelkyně konkurz vyhrála a do seriálu se dostala. Já s ní pak celou sezonu jezdil po Německu. Samozřejmě jsem tam i fotil a Tonda Charouz, který za tím seriálem stál, chtěl fotky také. Já ho odmítal, i když mi nabídl peníze. Nicméně po sezoně se mi ptal, co dělám za práci a já, že studuji FTVS. On na to, že bych mohl připravovat fyzicky Tomáše Engeho, že s ním má velké plány.

Tehdy ještě osobní trenéři nebyli úplně in jako dnes, jaké to tedy s Engem bylo?
Rozpis fyzické přípravy jsem tehdy dělal pro celý tým kolem Tomáše a všechny testy probíhaly na fakultě včetně ergonometrie. Na to jsem napasoval tréninky podle tepových frekvencí, ze kterých jsem v té době dělal diplomku. Tomáš byl úplně v pohodě, pracovalo se s ním perfektně.

Byl jste tedy i u jeho startu ve formuli 1, to musel být ohromný zážitek! První Čech mezi elitou!
Formuli 1 poprvé otestoval v polovině prosince 1999 a s vozem stáje Jordan byl jako nováček jen o 1,4 sekundy pomalejší než stálý italský pilot Jarno Trulli.

Po Velké ceně Belgie 2001, kde havaroval Brazilec Luciano Burti ze stáje Prost, bylo potřeba sehnat náhradního jezdce se Superlicencí, kterou Tomáš měl. Odjel jsem s ním narychlo na testování do francouzského Magny Cours a fotil jsem tam. Tým patřil Alainu Prostovi, mnohonásobnému mistru světa a já si klidně chodil po jeho boxu s foťákem. Bylo to pěkné období. Nás fotografy pouštěli do svých kamionů i špičkoví borci jako Michael Schumacher, nehlídalo se to tak striktně jako dneska.

Jenže ty časy brzy skončily, Engemu našli v krvi THC a to byl ve formuli jeho konec. A tím i pro vás, že?
Přišlo to ze dne na den, ta práce pro mne skončila. Tomáš tehdy vyhrál v maďarské Budapešti a musel na test. V moči mu objevili THC. Pochopitelně mě to moc mrzelo, ale pouta mezi námi se nepřetrhala. Jezdil jsem na jeho závody v GT nebo teď do Mostu, kde se po dvaceti letech opět svezl ve Formuli 1, a vidím ho vždycky rád.

Fyzickou přípravu jste dělal i dalším sportovcům zejména z motorsportu, třeba Matěji Smržovi, Václavu Pechovi a také už nežijícímu Jaroslavu Hulešovi. Také Davidu Pabiškovi, který jezdí na motorce Dakar. Ten musí mít fyzičku obrovskou!
Tohle je borec, dvanáctkrát to dojel a teprve loni ne. Navíc pokaždé dostane cenu fair-play, protože vždycky po cestě někoho sebere a pomůže mu. Strašně hodnej chlap. S ním jsem vlastně začínal, sám si mě našel.

Vy jste tedy spojil na vrcholové úrovni sport i umění, prosadil jste se jako trenér i jako fotograf. Není jednoduché oboje provozovat na vrcholové úrovni…
Řekl bych, že focení bylo hobby. Ale když už jsem se třeba do té formule jako trenér dostal, tak jsem si vzal foťák a Tondovi (Charouzovi) se moje fotky líbily. Z toho nakonec vyšlo, že jsem fotil pro celou BPA, kterou vedl a stalo se mi to zaměstnáním. K tomu jsem postupně přibral nějakou grafiku, tvorbu webových stránek. Focením se dneska už uživit nedá, když jste na vlastní noze.

Které velké akce v Čechách jste fotil?
Spíš bych to otočil, protože letos poprvé po patnácti letech nebudu na Zlaté tretře a nebyl jsem ani na Fed Cupu. Předtím pořád, plus všechny další vrcholné tenisové akce jako Davis Cup, Laver Cup, různá mistrovství světa, pod BPA samozřejmě zápasy hokejové Sparty a celé Extraligy, jako téměř Kladeňák si nenechám ujít cvaknout si Jardu Jágra, srdcovka jsou basketbalistky USK Praha, jež fotím 14 let v nepřetržité řadě, fotil jsem pro fotbalový Baník Ostrava, dělal jsem stránky fotbalových Liberce i SK Kladno, když bylo prvoligové. Nejvíc si však vážím účastí na paralympiádách v Aténách či loni v Tokiu, tyhle dvě akce mi zůstaly v srdci nejvíc.

Proč právě ty?
Je to prostě svátek sportovců, někde tam cítíte genius loci.

Ale jak jste se k focení paralympiků dostal?
Jedna moje spolužačka si vzala kluka, co je na vozíku a po dohodě jsem jim začal fotit plavecké závody. Docela rychle to vyvíjelo, následovala paralympiáda v Aténách 2004, a tam jsem byl už součástí výpravy. Stal jsem se členem jejich party, jejich sportování mě baví. Já když pro někoho fotím, tak většinou dlouhodobě. Je to i výhoda profesní, protože lepší se fotí někdo, koho znáte. Usměje se, udělá grimasu.

Co vy a Kladno? Pracujete už více než rok na uceleném souboru snímků z rekonstrukce zimního stadionu v Kladně, fotil jste také všechny sportoviště. Jak jste se k tomu dostal?
Natáčel jsem videa a fotil všechna sportoviště z dronu, což je moje další hobby. Pět let jsem létal závodně paragliding a poznal při tom, že pohled z nebe je jiný než ze země. A je to tak i u fotek. S kolegou jsme proto šli do dronu, udělali si potřebné zkoušky a začali létat. Mým kamarádem je ředitel zimního stadionu v Kladně Josef Poláček, a tak mne napadlo, že bychom právě z dronu mohli stadion vyfotit před rekonstrukcí. Stala se z toho tradice, fotím to už přes rok a byl jsem tam devatenáctkrát. Protože když už to dělám, tak to nechci vzdát. A koneckonců i proto jsem se propojil se Sportovními areály města Kladna, pro které jsem nafotil a natočil všechny jejich areály.

Setkal jste se s těmi úplně největšími celebritami, jak na vás Schumacher, Bolt, Lauda, Bettman či Kellnerová působili?
Úplně v pohodě, opravdu. S Usainem Boltem jsem musel i komunikovat, protože na Zlaté tretře jsem fotil vyhlášení jen já, pak už tam byla pouze kamera Eurosportu. Jednou mu tretru předával Jaromír Jágr, takže super fotka. Jenže… Usainovi nikdo neřekl, kým Jágr je a Jarda se k němu měl. Bolt se tvářil divně, až to pak někdo zachránil a pošeptal mu, že jde o slavného hokejistu. Rok předtím mi zase Bolt najednou málem odešel, aniž bych ho stihl s tretrou vyfotit, přitom mám opravdu všechny ročníky! Tak jsem milého Usaina chytil za rameno, že ještě nemáme hotovo. On na té V.I.P. tribuně začal dělat ty svoje opičky a křičel na mě, abych si tu ruku už nikdy nemyl, protože je teď vzácná. Nedá se nic dělat, svou práci jsem musel udělat.

Fotografové často soutěží, máte nějaké ceny?
Mnoha soutěží se nezúčastním kromě sportovní fotografie roku, a občas nějaké ceny, nebo uznání dostanu. Mám jednu pěknou, to jsem fotil našeho nejlepšího handicapovaného plavce Arnošta Petráčka, teď byl na paralympiádě druhý. A když byl malinkej, snad dokonce plaval úplně poprvé, tak jsem ho zachytil v úplně hladké vodě, k tomu se odráží strop, je to trochu umění. Někdo to pak poslal do nějaké soutěže a já dostal cenu.

Petráčka jste fotil na i na paralympiádě v Tokiu, jaké jste si přivezl zážitky?
Nebylo to kvůli covidovým opatřením jednoduché. V Tokiu jsem se 14 dnů mohl pohybovat jen na sportovištích nebo v hotelu. A když mi konečně aplikace zezelenala, tak jsem musel na plavecké finále. To bylo to nejvíc, co jsem fotil. Věděl jsem, že Arny (Petráček) bude mít medaili, a tak jsem seděl osm hodin na místě, abych byl u stupňů vítězů, protože organizátoři vyžadovali, že nesmíme měnit místa. Takže sedm hodin čekání, pak za třicet vteřin vše nafoceno a zase hodinu čekat, než skončí další bude vyhlášení. Pak ještě dlouhatánská cesta na hotel. Stejně to byl můj fotografický vrchol, víc než formule.

Ale krásu města jste si moc neužil, že?
To bylo to prostě okleštěné opatřeními. Nicméně některé věci vidíte a mrzí vás, že nefungují tady. Žádné odpadky na zemi, nedopalky cigaret. K tomu opravdu skvělé jídlo, všude. A za pár kaček. Poslední tři dny jsem se mohl už pohybovat. Byl jsem na nejrušnější křižovatce světa, kde pouštějí lidi najednou (na jednu zelenou jich tam projde 2500). Je to masa a pochopitelně jsem si je vyfotil. Byl jsem v Královském paláci, i na věži Sky Tree, ten výhled z ní jsem si nemohl nechat ujít. Přitom bylo ošklivo, ale pak jdu ulicí a najednou se obloha otevřela a Sky Tree přímo přede mnou. Úžasné. Okamžitě jsem tam doběhl, vyjel jsem někam do 450 patra a fotil. Trefil nás mrak, který šel kolem a padal z něj déšť, takže jsem vyfotil i duhu a užíval si to do večera, kdy Tokio začne svítit. Ráno jsem s klidem mohl odletět domů.