Jak často se vůbec při náročném programu Nymburka dostanete domů do Kladna? Není to tak blízko…
Program máme v sezoně skutečně nabitý, ale minimálně jednou za měsíc se do Kladna dostanu, hlavně za rodiči. Byl by radši, kdyby to bylo častěji, ale program mi to nedovolí.

Kladno sice má i v basketbalu svůj zvuk, ale přece jen to je spíš hokejové a fotbalové město. Jak se kluk odsud dostane až do špičkového klubu a reprezentace?
Asi je potřeba mít trochu štěstí, třeba na trenéry a ve správný čas zahrát nějaký dobrý zápas. Já už od třinácti hostoval v Praze v USK, a byť i pak byl přechod těžký, tak jsem měl i od kladenských trenérů dobré základy a ty pak nějak rozvíjel.

Kdo vás v Kladně trénoval?
Můj první kouč byl pan Lev, vždy ho rád uvidím.

Jak jste se vůbec dostal do Prahy?
Hráli jsme tehdy nějakou kvalifikaci o žákovskou ligu, měl se to povedlo a přišel za mnou tehdejší trenér USK pan Prágr, jestli bych si nechtěl zkusit basket na vyšší úrovni a začalo moje ježdění do Prahy. Začal jsem v mládežnických kategoriích, pak byl čtyři roky v A týmu a přišel přestup do Nymburku.

Nejste v lize z Kladna sám, sledujete třeba i bratry Mareše v USK?
Samozřejmě o nich vím. USK mělo s Kladnem nějakou spolupráci, což byla dobrá věc, ti nejlepší z Kladna se mohli posunout do Mattonky.

Nároďák vypadá po letech moc dobře…
Máme dobrou týmovou chemii. Nejen, že hrajeme slušně, ale hráči se dali dohromady, jsme parta. Každý se na srazy těší, je tam spousta legrace, pohody. Víceméně už to tak funguje pátou sezonu.

Co ještě od basketbalové kariéry očekáváte? Co třeba nějaký přestup do velkého evropského klubu?
Musím říci, že když mi bylo osmnáct, tak jsem chtěl s basketbalem skončit, nevěděl jsem, jak dál. Pak jsem to prodloužil o rok, o další rok a postupem jsem si začal víc věřit. Proto si dlouhodobé cíle nedávám. Já už svoje sny a cíle překonal tolikrát, že to ani nemá cenu.