Bral jsem to s úsměvem a těšil se na vrchol naší rovinové dostihové sezony, kterým je už 103 let České derby. Plný odhodlání, že si poprvé v životě vsadím na koně, jsem studoval startovní listinu a během chvilky jsem měl jasno, kam poputuje stokoruna z mé peněženky.

Moje úvaha vycházela z mých životních zkušeností s ženami, které jsou podle mne zarputilejší než muži a rozhodně unesou na svých jemných bedrech větší břímě.

V patnáctičlenné startovní listině jsem dvě hodiny před dostihem zahlédl dvě klisny. A když jsem u jména Abha objevil jméno trenérky Ingrid Janáčkové Koplíkové, bylo jasné, která kopýtka budou mít moji důvěru.

Abych udržel nastavenou holčičí linii, vybral jsem si z mnoha přepážek jedné sázkové kanceláře tu, již obsadila žena. Svěřil jsem se jí, že na sklonku mé sedmé životní desítky poprvé sázím a víceméně nevím, jak na to.

Místo povzbuzujícího úsměvu jsem byl odměněn neurčitým, dá se říci chladným pohledem. Trošku napružený jsem tudíž začal improvizovat a hlásit: "Šestý dostih. České derby. Sto korun vítěz kůň číslo 9," řekl jsem stroze pevným hlasem. Stačilo to.

Jelikož se nejvíc očekávaný dostih běžel až za dvě hodiny, musela se podívat do papírů na jméno koně a kurz. "Sázíte na Abhu? Souhlasí?" optala se. Neodhadl jsem, zda otázku položila pro jistotu nebo byla zaskočená mým odvážným tipem oceněným kurzem 12.

S napětím jsem očekával, až se budou koně v paddocku předvádět veřejnosti. Zneklidněl jsem, když se moje favoritka dlouho neobjevovala. "Všichni tady krouží po oválku a ona nikde. Proč? Co se stalo?" říkal jsem si v duchu.

Konečně jsem ji zahlédl, zřejmě potřebovala ve stáji doladit před zrcadlem estetické prvky. Inu žena. Bohužel jsem byl pro ni vzduch. Nezavadila o mě ani pohledem. A to jsem v mém letním šatníku nic lepšího nenašel. "Baba jedna nafoukaná. Holka ještě nemá rozum, nedokáže ocenit šediny," utěšoval jsem se a velkoryse jí nezájem odpustil.

Odstartováno. Začátek nic moc. Abha byla pro mne nekonečně dlouho vzadu. V paměti jsem ale měl, že holky nelze nikdy podceňovat a odepisovat. A měl jsem pravdu. V polovině závodu se do toho neskutečně opřela a nádherným finišem vyhrála. Jak vyhlásili rozhodčí: Lehce.

Co jsem prožíval posledních tři sta metrů, bylo neuvěřitelné a těžko popsatelné. Euforie, trans, záplava štěstí z endorfinů a další a další emoce, včetně hlasitých výkřiků. Nedovedu si představit, co v tu chvíli museli prožívat lidé, kteří Abhu připravují.

Byl jsem jak ve snu. Chvíli jsem se smál a vzápětí zamačkával slzy dojetí. Neuvěřitelný zážitek. To je přesně to, co jsem si slíbil, když jsem zanechal sportovní novinařiny a bez otálení hned první možný den zamířil mezi seniory - žít naplno, hýřit aktivitou, plnit si výzvy a sbírat zážitky, kde jen to půjde.

V krátké době se mi to naplnilo podruhé, týden po křtu mé knížečky převoznických příběhů od Berounky. To byl také příval emocí.

Potěšilo mě, když mi pak blonďatá trenérka Abhy s milým úsměvem umožnila gratulaci a poděkovat za neopakovatelný zážitek.

Poděkoval jsem i paní, která přijímala moji sázku. Vychlazený jahodový pohár s čepicí šlehačky ji potěšil. A když jsem si šel vyzvednout výhru, už se na mne usmívala jako na starého známého.

Opět se přitom připomněla čtečka. Výhru totiž načetla až na několikátý pokus. Stejně bych peníze v pohodě oželel, protože to, co jsem prožil, stálo za všechny prachy světa.

Moje dojmy násobil pocit, že já amatér jsem vyšplouchl zkušené sázkaře, kteří se sázkám na koně věnují desítky let.

A tříletá Abha? Zůstane koněm mého srdce. Pokud si někdy založí FB profil, okamžitě ji požádám o přátelství. Doufám, že mi nedá kopýtky kopačky…