Odchovanec dnes už neexistující Lokomotivy Kladno zvládl na dlážděných cestách v dešti, větru a sněhu při dvou stupnícj Celsia na vlastní triko 134 km! Od té doby dostával od svých italských příznivců láhev vína s etiketou Roubaix 134. To už je minulost.

„Všechno jednou skončí," usmál se Luboš a dodal, že nejvíc v něm zůstal závěr závodu, do kterého nastupoval se zraněním, a jenž pro vysílení nedokončil. „To si dobře pamatuji, to mi bylo opravdu ouvej," přiznal.

S cyklistikou začínal v uvedeném kladenském klubu v devíti letech. Bylo to se starším bratrem, který ke kolu přičichl ve školním kroužku.

V té době bydleli v Unhošti, kde dodnes žije maminka. I její vztah k cyklistice mohl mít na potomky vliv, poněvadž do svých osmnácti také závodila. „Pak jí to ale děda zatrhl. Vynahradila si to potom, co jsme vypadli s bráchou z baráku," prozradil borec, jenž třikrát absolvoval Giro di Italia a dvakrát španělskou Vueltu.

Předtím však jezdil za Příbram a pražskou Duklu, kde u legendárního trenéra Pavla Vršeckého kroutil vojnu. Posléze působil ve vojenském klubu dalších pět let. Závodil hlavně na dráze, byť se i silnici snažil nešidit.

Po revoluci byl trenérem národního týmu silničářů Jiří Škoda a byl to on, kdo vzal Luboše na závody do Itálie, kde padl do oka zdejším expertům. Rok působil na Apeninském poloostrově jako amatér než si na tři roky odskočil k profíkům. „Můj první závod byl někde na Sicílii," zavzpomínal dnes jedenapadesátiletý Lom.

A na které podniky nejraději vzpomíná? „Bylo to Okolo Sicílie a také Roubaix. Obrovskými zážitky byly starty na Giru, které jsem zažil jako amatér a pak hned jako profesionál," uvedl.

Na druhou stranu je cyklistika také o pádech, jež se ani Lubošovi nevyhýbaly. Jeden z těžších měl na prvním Giru, kdy za pošmourného a mlhavého počasí sjížděli uprchlíky a doprovodné vozy měly na tachometru osmdesátku.

„Skočil jsem ve sjezdu ze stráně. Byl jsem v bezvědomí. Profackovali mě, posadili na kolo a pokračoval jsem dál," přiblížil Lom odvrácenou tvář cyklistiky.

Zajímavá byla také olympiáda v Soulu 1988, kde jel nejprve bodovačku a pak i silniční závod. Na ten byl nominován dodatečně až na místě. „Tam jsem byl sto kilometrů ujetý," připomněl další slavný únik. Tentokrát to ale bylo ve skupině.

Blíží se Rio a Česko může pomýšlet na nejvyšší mety, ať to jsou bikeři nebo silničáři. Jména Kreuziger, Bárta, Štybar či König mají ve světě zvuk. „Důležité bude, jak se budou umět připravit na jeden konkrétní den," tvrdí Lom, jenž si v současnosti kvůli nedostatku času posadí na kolo jen výjimečně.

Třeba sto padesát kilometrů by prý z voleje nedal. „Půl roku jsem na něm neseděl," prozradil muž, jenž se narodil v roce 1965 – silném cyklistickém ročníku.

Tehdy spatřila světlo světa významná jména tehdejší československé cyklistiky jako Kreuziger, Fořt, Regec, Hric nebo Posypanka.