Vlastimil Zwiefelhofer a Ivan Uvizl byli v té době velkými soupeři, oba měli obrovskou šanci na šampionát proniknout. V zápalu boje Zwiefelhofer nešťastně šlápl soupeři na nohu a vyzul mu tretru. Byl ale nejen jedním z nejlepších běžců české historie, je také skvělým člověkem. Na Uvizla počkal a vyhrál závod regulérně. Vlastimil Zwiefelhofer dostal za své mimořádné sportovní gesto cenu Unesco Fair Play, ještě víc ho ale může hřát, že se může podívat s klidem do zrcadla a říci, že je opravdu chlapem.

„Ivan byl těsně přede mnou a na lesní cestě přede mě předskočil. Já už nestačil nohu sundat a vyzul jsem ho. Mrzelo mě to, Ivan patřil ke klukům, kteří mohli vyhrát. A kdybych měl vyhrát já a nepočkal na něj, neměl bych z toho radost. Takže jsem vůbec nepřemýšlel, to vám jen bleskne hlavou. Pak jsme si navzájem pomohli, dostali se zpátky mezi nejlepší a já vyhrál,“ vzpomíná pomalu čtyřicet let starou příhodu Vlastimil Zwiefelhofer.

Ať už pro tenhle sportovní čin, či pro svoje někdejší sportovní kvality a dobré srdce kamaráda byl v rámci Kladenského maratonu 2018 brán jako nejčestnější host a pořadatelé ho dokonce určili startérem. Dnes pětašedesátiletý Zwiefelhofer byl nejdřív překvapen tíhou startovní pistole, ale pak závod rázně odstartoval.

Volejbalisté Kladna při domácím turnaji o Pohár primátora města
Pohár primátora: Vicemistr má stále na čem pracovat

Zwiefelhofera zastínil v české běžecké historii jenom jediný muž, Emil Zátopek. Atlet z Tajanova u Klatov už ale závodil v pozdější době, kdy svět objevil úchvatné africké běžce. Získat medaili ve vrcholném vytrvaleckém závodě se mu tak nepovedlo. Přesto se do československé historie výrazně zapsal. Zúčastnil se olympiády v Moskvě 1980, při pražském mistrovství Evropy o dva roky dříve skončil v maratonu sedmnáctý.

Největší úspěch vměstnal mezi dvě významné události, na MS v přespolním běhu v italském Limericku skončil šestý.

Sám ale skromně přiznává, že mu nahrálo počasí. „Černoši byli oproti nám tempově úplně jinde. My nejezdili v zimě na soustředění do tepla, vzali jsme si dvoje tepláky a hurá do sněhu. Já při rozběhávání tep na sto šedesáti a oni si pořád klidně klusali. Bál jsem se ostudy,“ vytahuje vzpomínku na italský závod, který mu tak vyšel. Proč?

Tehdy v Limericku ale na jílovitou trať napršelo a během závodů juniorů a žen se udělalo pořádné bahno. „V něm se černoši utopili, zavřeli se. Nebyli na to zvyklí. Já začal asi sto osmdesátý, bál se ostudy pro sebe i pana Müllera, který na svazu mou nominaci prosadil. Jenže najednou jsem se začal posouvat a možná škoda, že jsem začal úplně na konci startovního pole,“ vybavuje si.

Čtyřikrát vyhrál slavné Běchovice, dokonce devětkrát Velkou kunratickou, na níž dodnes drží platný rekord. Na mistrovství světa v krosu už ale další výrazný úspěch nepřidal. A to běžel ve velkých městech Evropy – Madridu, Římě, Paříži. „Svatý Petr už mi nepomohl a na suchu byli prostě černoši lepší. Já končil kolem čtyřicátého místa.“

Na parkovišti před obchodním centrem v Arménské ulici v Kladně změřili síly siláci.
OBRAZEM: Kladno bylo dějištěm mistrovství siláků

Samotný maraton ale nikdy rád neměl. Přesto jich pád odběhl, hlavně aby se dostal na vrcholné akce jako olympiáda či Evropa. „Na pětku nebo desítku bych neměl, to byli specialisté. V maratonu šance přece jen byla, i když podmínky trenérské rady byly vždycky docela přísné. Jiná doba,“ pokrčí rameny.

Do Kladna ho na maraton přilákalo pozvání přítele Pavla Žlábka. „A šéfuje tady Jirka Klesnil, který byl u nás v Klatovech na vojně. Kladeňáky Luboše Kabíčka nebo mladého Kamenského a další jsem měl rád od dorosteneckého věku, byla s nimi velká legrace,“ chválí kamarády.

A přiznává, že více než dvacet let běhá spíš sporadicky. „Nechal jsem se vyhecovat před třemi lety kamarádem Vráťou Zajíčkem z Janova v Jizerkách. On tam pořádá závod už jedenáct roků, tak jsem dokonce i tři neděle trénoval. Ale jinak už se spíš jen udržuji. Mám práci, není čas,“ usmívá se. A dodává, že začít jednou není to samé, jako začínat pořád dokolečka. „Co začaly vyrůstat děti, pořád mi do běhání něco lezlo. Přestanete ze dne na den, jenže začít znovu běhat, aby to vzala hlava a dostal jste se do rytmu, to jednoduché není. Já už neměl morál, asi jsem ho vyčerpal zamlada,“ uzavřel Vlastimil Zwiefelhofer.

Vytrvalec, jakých Česko či kdysi Československo mnoho nemělo a na jaké pořád vlastně čeká.

Alexander Kovář  (v oranžovém dresu R.U.M.) si „vodí“ hráče Hranaté koule. Jako první dosáhl na začátku podzimní části I. ligy na magickou metu 500 vstřelených branek!
Pálí jako slovutný Bican. Kovář už dokázal nastřílet famozních 500 gólů