Pokaždé, když tuhle pecku uslyším, nepochybně si ji spojím s prvním ročníkem dokeského Plus Trailu, který na šesti kilometrech dokonale otestoval fyzické i duševní síly většiny účastníků, včetně mých.

Před dvěma týdny jsem se v cíli Velké kunratické zamýšlel nad tím, zda někde v mém nitru netřímají sebemrskačské sklony, když dobrovolně podstupuji takovéto testy. To jsem netušil, že pro letošní rok tomu ještě není konec.

Co takhle oslavit prosincovou dvaašedesátku výzvou z oblasti pole neoraného? Bylo mi jasné, že jakmile začnu o Plus trailu uvažovat, tak se zavrtaného červa nezbavím. A stalo se tak. I kdyby trakaře z nebe padaly, musel jsem. Jak se říká: „Když musíš, tak musíš.“

Mně, dá se říct závody už protřelého borce, nechaly v klidu štíhlé postavy od pohledu nadupaných kloučků a děvčat. Předpokládal jsem, že některé z nich nechám za sebou, což se nakonec k mé hrdosti a pýše naplnilo.

Teď to pole neorané. Neměl jsem žádné zkušenosti s překážkovým během v terénu. První čtyři kiláčky byly relativně v pohodě. Sem tam něco podlézt, přeskočit či se vydrápat na vršek. Pak to ale přišlo – první pád, když jsem nezvládl druhou část skoků ze špalíku na špalík. Naštěstí jsem se rychlostí zvuku poroučel do měkkého.

Jasně, že jsem před mladičkou rozhodčí dělal, jako by nic.

Po zkušenostech z kunratické, kde se probíhají čtyři brody, jsem si mezi ponožky vložil igelitový sáček. Tentokrát byly houby platné, protože Kačák se neprobíhal, nýbrž brodil.

Nejhorší však bylo neustále se drápat na nekonečné množství krátkých, ostrých vršků, které se nevím odkud braly. Při jednom z prudkých, kluzkých seběhů přišla druhá újma na zdraví. Odřené čelo mám od stromu. Mohl jsem si vybrat – buď pád do roklinky nebo si otisknutou kůru na čelo.

A to nebylo všechno. Pokud by se hodnotil počet neplánovaných seznámení se zemí, byl bych stoprocentně na bedně.

Na jednom z mála pohodových úseků jsem se nejspíš kochal, jinak si neumím vysvětlit, proč jsem v lesním šeru přehlédl pařízek. Následný technicky dokonalý parakotoul by vysoko ocenil nejeden instruktor parašutismu!

Ještě překonat břevno ve výši půl třetího metru. Když jsem prohodil, že to nedám, bylo mi řečeno, že to zatím dokázali všichni. Ne každému ale bylo šedesát, že jo! Nakonec jsem se pochlapil.

A pak to přišlo. „Já jsem fakt nějaký úchylný,“ pomyslel jsem si, když mi došlo, že se těším na plazení v blátivé břečce pod ostnatým drátem!

Z vojny jsem přes čtyřicet let a ještě dnes slyším velitele, jak řve: „Zastrč ten zadek, nebo ti ho ustřelej!“ Od té doby jsem se neplazil. Před nikým a pod ničím. Vzpomněl jsem si ale na svého urologa. Paradoxně žije zrovna v Doksech, abych prý na sebe dával pozor a nenastydl. Radost by ze mě nejspíš neměl.

To už byl do cíle kousek. Ještě sto metrů běhu s pneumatikou a hurá dolů z kopce k časomíře a obecní pumpě, která smyla největší nánosy bláta.

Velký dík za krásné zážitky patří Karlu Vítkovi, který společně s rodinou, kamarády a s pomocí Maraton Klubu Kladno trail zorganizoval a vymyslel.

Už se těším na příští rok a doufám, že nám nasněží, když už mám ty pády tak natrénované!