V rozhovoru pro Kladenský deník vzpomíná na dobu, kdy nový, zpočátku s nedůvěrou přijímaný sport, začal v polovině 60. let dostávat organizovanou podobu. Kladeňáci u toho byli od samého počátku.

Jak na tu dobu vzpomínáte?
Samozřejmě trochu nostalgicky, bylo to naše mládí. Zpočátku se kulturistický oddíl krátce jmenoval Ursus. Sídlil v tehdejším Domově hornické mládeže v Rozdělově. Brzy ale přesídlil do kulturního domu v Kročehlavech, už pod hlavičkou Sparta Doly Kladno. Každopádně když jsem se v roce 1966 vrátil z vojny, už jsme cvičili tam. Mezi zakladateli oddílu byli Oldřich Skála, Vojtěch Volf, Pavel Beránek a moje maličkost. V roce 1969 jsme začali jezdit na soutěže. A také jsme je pořádali.

Jaké byly výsledky?
Spolu s borci z oddílu Králodvorských železáren jsme patřili ke středočeské elitě. V národním měřítku se prosazovali Miloslav Urie, Josef Pupcsik, Pavel Beránek a já jsem se také postavil na stupně vítězů.

Do pořadí promlouvali také powerlifteři, je to tak?
No jistě, v silovém trojboji jsme měli velká jména: Ladislav Landa, Ondřej Holboj, Karel Olič, Jaroslav Fafejta…  Bodovali jsme jako jednotlivci i jako oddíl. Celkově se postupně zlepšilo i vnímání kulturistiky tehdejší sportovní generalitou. Češi a Slováci začali vozit medaile z mezinárodních závodů a úspěchy prolomily počáteční nedůvěru ke “kapitalistickému sportu“. Ten se od poloviny 70. let stal jednou z výkladních skříní státní reprezentace. I když se o něm pořád psalo tak nějak nesměle.

Největší kladenské úspěchy pak přišly „pod patronátem“ Poldi, že ano?
Dá se to tak říct. Umísťovali jsme se sice i předtím solidně, ale vrchol byl stále před námi. Od roku 1979 jsme reprezentovali „Poldovku“. Posilovnu jsme přestěhovali do GDM, pak v roce 1983 do Sokolovny. Takže se zlepšilo zázemí a také finanční podpora silné fabriky byla znát. Celkově vzrostl i zájem o nezávodní, kondiční posilování veřejnosti, začalo se prosazovat cvičení žen. V tom udělal jako trenér kus práce Pavel Havel, který k nám přišel z Rakovníka. Ten se pak prosadil i jako profesionální rozhodčí.

Jak se lepší podmínky zúročily?
Lehké to nebylo. Z přeboru kraje postupovali dva borci na mistrovství Česka, odtud tři nejlepší na šampionát Československa. Třeba Pavel Beránek byl v roce 1979 druhý v Česku. V roce 1980 zazářil Pavel Šedivý - jako český šampion skončil těsně pod stupni vítězů v rámci ČSSR. O dva roky později jsem já bral český bronz a byl šestý v Československu. Ve své kategorii jsem se utkával s evropskými a světovými medailisty Stachem, Minaříkem, Holičem, jakož i s tehdy vycházející hvězdou Jablonickým. Dobrá společnost. Z Kladeňáků pak ještě v roce 1990 dosáhl Emil Marek na stříbro z mistrovství ČSFR. To už ale byla labutí píseň organizované kulturistiky na Kladně.

A potom?
No potom se oddíl rozpadl. Skončila státní podpora, naopak do sportu vstoupil byznys. Na Kladně je teď více posiloven, které jsou kombinací sportovního oddílu a komerční firmy. Prostě nová doba. Já jsem rád, když se občas dočtu o úspěchu některého Kladeňáka. Nějaké základy ta naše generace přece jen vybudovala.

Sám už nezávodíte?
Ne. Sleduji, že Pavel Beránek pořád závodí jako veterán, stejně jako Karel Olič mezi powerliftery. Já už ne. Svoje jsem si odzávodil, pět let jsem se držel mezi nejlepšími v Česku. Osmnáct let jsem byl předsedou oddílu. Cíle jsem si splnil. Ale pozor – bez cvičení být nemůžu. Pořád trénuji v posilovně na Sletišti a ve svých 74 letech se držím ve formě.