Trenére, řekněte prosím úvodem pár slov o sobě.
„Jsem Kladeňák, v SKS působím 16 let – od doby, kdy jsem se začal věnovat kickboxu. Jsem vlastně příkladem toho, že s bojovými sporty lze začít i později. Hledali jsme klub pro syna, šli se podívat na tréninky, a tak se mi to zalíbilo, že jsme začali chodit spolu. Vzhledem k pozdějšímu začátku v době, kdy už jsem měl rodinu, jsem nezačal závodit, ale šel jsem cestou technických stupňů až k černému pásku. Také jsem vystudoval trenérskou licenci na FTVS UK. Syn dělal judo, jiu-jitsu a kickbox. Na rozdíl ode mě se ale už vydal jiným směrem.“

Když jsme u toho – jak stálá je „soupiska“ SKS arény?
„Jádro klubu je stabilní. Jinak je ale koloběh příchodů a odchodů velký. Z lidí, které jsem vídal, když jsem začínal, tu už skoro nikdo není. Důvody jsou různé: stěhování, změna školy nebo zaměstnání, někdy také ztráta zájmu. Dost lidí přestalo sportovat během covidu a pak nenašli vůli pokračovat. Není to dobře, děti i dospělí by měli sportovat, bez pohybu jde tělo do kopru.“

První trenéři, se kterými se děti setkají, mají velkou odpovědnost. Třeba jedna česká juniorská reprezentantka v hokeji začínala původně s fotbalem. Ale odradil ji „uřvaný“ trenér.
„I mně vyprávěl kluk, který přišel z jiného sportu, že tam na ně byl trenér sprostý, někdy ani nepřišel, nebo půl tréninku protelefonoval. To je špatně. Protože v těch začátcích se buduje vztah dětí ke sportu. Takže sportovní oddíl by měl být místem, kde se jim bude líbit, kam se budou těšit. Až se tohle vybuduje, může přijít nějaký dril. Který se ale stejně pořád musí prokládat hrami, jinak je to přestane bavit. Nehledě na to, že hry posilují týmovost, kolektivního ducha.“

Jak moc je to důležité v individuálním sportu?
„Hodně. Ani v individuálním sportu se bez ostatních neobejdete. Sám se nikdo dál neposune, už jen proto, že musí s někým nacvičovat. Ti lepší táhnou ty slabší, pomáhají jim. A taková sounáležitost je prospěšná v životě obecně, bez ohledu na sport. Patří k tomu i to, že chlapci a dívky trénují spolu a někdy musí kluk skousnout, že je holka lepší. Zároveň podporujeme morální hodnoty. Když se stane nějaká chyba, tak za pravdu nikdy netrestám, naopak lhaní je nepřípustné. Funguje nám to a jsem za to rád. Vzpomínám na své začátky, kdy jsem přišel s předsudky o plešatých, potetovaných, ne moc chytrých lidech… až tady jsem zjistil, že tomu tak vůbec není. Za 16 let jsem nepotkal člověka, který by byl nějak mimo, naopak jsou všichni slušní, kamarádští, nikdo se nepovyšuje. A to se snažíme formovat už u těch dětí.“

Má SKS dost trenérů?
„Zpočátku tomu tak nebylo, teď už je instruktorů dost. Třeba na kickbox celkem sedm. Jenže děti nechce dělat nikdo… já se jim nedivím, je to ta nejtěžší práce. Po tréninku bývám vyčerpaný, v mých téměř 50 letech dostávám zabrat. A to mi přitom pomáhá mladá Eliška Trojáková, úspěšná závodnice, která by se trénování chtěla věnovat i v budoucnu. A mě to pořád baví, snad i vzhledem k tomu, že mám vlastní děti.“

Kdo v pěti letech nebruslí, může na vrcholový hokej zapomenout. To u vás neplatí, vítáte adepty různého věku.
„Do náborů chodí různě staří zájemci, každý dostane šanci. SKS se zaměřuje na judo, krav maga a kickbox. Máme skupiny mladších dětí do 12 let, pak starší, kterým říkáme zjednodušeně junioři, a dospělé. Já mám ty mladší, vlastně takovou přípravku. U nich nám jde o všestrannost, aby uměli třeba kotrmelec, kliky, sklapovačky. Dále aby získávali povědomí u úderu a kopu, a zároveň si budovali úctu a respekt k bojovým sportům. Když to u mě zvládnou, jdou do té starší skupiny, kde už jezdí na závody. Tedy pokud mají takové ambice. Když ne, můžou zůstat v takzvané kondiční skupině. To se vyprofiluje až v juniorském věku. Jinak je totiž někdo v šesti letech na úrovni, jakou nemá třeba osmiletý. U dětí je to hodně variabilní. Záleží mimo jiné na příkladech a návycích z rodiny nebo ze školy.“

Vzpomínám na trenérku nejmenovaného sportu, která při náboru prohlásila, že nebere děti, co chodí do „nějakých alternativních škol…“
„My si ty děti zhodnotíme sami, nikoho předem nevylučujeme. Ovšem úroveň tělocviku ve školách je různá, vesměs slabší. Také důvod, proč k nám děti jdou, bývá různý. Často to chtějí rodiče, ne to dítě. To většinou neklapne. Vzpomínám, jak mi jedno děvče říkalo, že ji kickbox nebaví, ale máma to chce. Když jsem to s tou maminkou konzultoval, tak ona pak doma holce vynadala, proč si stěžuje. To není správné. Zároveň je pohovor s rodiči jediným řešením, když vidím, že se dítě nikam neposouvá. Pak je čestné jim říct, že jejich poplatky za tréninky jsou vyhozenými penězi. Mohl bych mlčet a brát ty peníze pro klub dál, ale není to fér, a hlavně by to mě samotného nebavilo. S těmi aktivními je totiž úplně jiná práce. Zajímají se, vyptávají se, snaží se.“

A máte dětí dost, nebo byste jich uvítal víc?
„Zájem je vcelku adekvátní našim možnostem. Dvacet dětí ve skupině už je docela hodně a víc by se zvládalo obtížně. Stačí totiž jeden dva rušivé elementy a dokážou zkazit celou hodinu… musíme držet rovnováhu, vyvažovat mezi disciplínou na jedné straně, a možným znechucením na straně druhé. Děti obecně udrží pozornost jen chvíli. Za hezkého počasí někdy jdeme ven, na blízké lesní hřiště. Tam necháme ‚volnou zábavu‘, samozřejmě pod dohledem. Jindy posilujeme, nebo nacvičujeme techniku a jak už jsem řekl, prokládáme to kolektivními hrami. Občas ke mně dolehnou ohlasy z některých jiných sportovních klubů, že jsou tréninky pořád stejné. To děti nebaví a ani mě by to nebavilo.“

Petr ŠIKOLA