Stala se ní bleskově výtečná kladivářka, za tři roky v klubu AC Tepo Kladno dospěla k titulům mistryně České republiky a dokonce už u reprezentovala Česko na mezistátním utkání, kde poslala svoje náčiní do vzdálenosti 50,50 metru. Svěřenkyně už téměř legendárního trenéra kladenských vrhačů Josefa Vávry si tak po zásluze před nedávnem převzala cenu pro Sportovkyni roku Kladenska v kategorii žáků.

Co na tohle ocenění říkáte?

Jsem nadšená, že se to povedlo – vůbec jsem to nečekala. Nominaci jsem dostala pod mé druhé trenérky na běžeckou přípravu ze sportovního gymnázia Evy Voňavkové, za to jí děkuji.

Odkdy děláte atletiku?

Od třinácti let. Předtím jsem nedělala vůbec žádný sport, ale pak jsem se ze dne na den rozhodla, že půjdu na atletiku. Toužila jsem házet oštěpem, jenže nemám v ruce potřebný švih, tak mi trenér Josef Vávra dal do ruky kladivo, abych si ho vyzkoušela. A já u něj zůstala.

Překvapuje mne, že jste začala až ve třinácti letech. Proč tak pozdě?

Já nesportovala vůbec, od malička jsme akorát zpívala. Pak, jak jsem říkala ze dne na den, jsem měla jasno, že chci na sportovat. Jen jsem se poradila s mamkou, který mi s rozhodnutím pomohla.

Jak přesně vám maminka pomohla?

Nevěděla jsem přesně, s jakým sportem začnu, rozhodovala jsem se mezi několika. Mamka mě nasměrovala k atletice.

A bylo tak jednoduché přijít do klubu AC Tepo a přihlásit se, když už jste opravdu nepatřila mezi nejmladší?

Zpočátku jsme měly trochu strach, že to už opravdu nepůjde. Ale řekli mi, že s atletikou, můžete začít v podstatě v každém věku, že to není problém.

Stihla jste toho dost za tři roky, patříte k republikové špičce, a když mluvíte o tom, že se chcete podívat na olympiádu, člověk vám musí věřit, jak jste přesvědčivá. Kde se to ve vás bere?

V hlavně mám skutečně daný cíl, to je olympiáda v roce 2024. Nemusím tam vyhrát, jenom se zúčastnit, zazávodit si s ostatními světovými kladivářkami. Ráda bych jednou byla i nejlepší kladivářkou světa.

Sebedůvěra vám tedy neschází…

Věřím, že to mohu zvládnout.

Kladno je docela líheň kvalitních vrhačů, je to jedna ze zdejších parádních disciplín. Znáte některé své předchůdce?

Pochopitelně Báru Špotákovou, z kladivářů pánové Pavlíček a Fiala.

To je pěkné, vy jim vykáte…

Zase tak dobře se neznáme, netrénujeme ve stejných časech. Víc se znám s Michalem Pavlíčkem, který mi občas něco dobrého poradí.

Jak je vůbec těžké kladivo, s nímž házíte?

Má tři kila, pořád ještě méně než mají juniorky nebo ženy.

Nemrzí vás kladiváře někdy, že vás často vyšoupnou k vašemu závodu mimo hlavní stadion, abyste někomu náhodou neublížili?

Tohle mi tedy nevadí, spíš naopak. Mě obecenstvo znervózňuje a jeden čas jsem i mamce a ostatním členům rodiny zakázala, aby na závody chodili, protože jsme trémistka.

A trápí vás tréma i v životě, třeba při zkoušení u tabule?

Nejvíc to mám u atletiky, ale je fakt, že mám potíže i s prezentací čehokoliv před celou třídou.

Potom nechápu náš rozhovor, protože si vede naprosto suverénně…

Tady není obecenstvo (smích).