Na co ze své závodnické doby vzpomínáte nejraději?

Vždycky člověk vzpomíná nejraději na ten největší úspěch, což u mě bylo finále olympijských her v Athénách v roce 2004. Byl jsem i ve finále mistrovství Evropy nebo na mistrovství světa, ale s olympiádou se to vůbec nedá srovnat.

Kdy přišla ta chvíle, kdy jste si řekl, že už nebudete závodit?

Každý sportovec konec kariéry oddaluje. A i u mě to šlo od sezony k sezoně. Blížila se ale olympiáda v Londýně, tak jsem si řekl, že to by mohla být moje poslední velká akce. Absolvoval jsem kompletní přípravu a vypadalo to dobře. Celé snažení však skončilo zraněním. Utrhl jsem si biceps.

Jak to vypadá, když si člověk utrhne biceps?

Já šel velmi rychle do bezvědomí. Udělalo se mi celkově špatně a bylo to extrémně nepříjemné. Navíc jsem se potom musel sám sebrat a odjet do nemocnice, protože na stadionu nikdo jiný nebyl.

Čím se to stalo?

To si nedokážu vysvětlit. Byl to biceps na levé ruce, moje hlavní ruka je pravá. Asi to bylo nějaké znamení, abych už skončil.

Každopádně jste kvůli tomu nemohl odletět na svou třetí olympiádu. Jak moc vás to zpětně mrzí?

Zranění ke sportu patří. Musíte být pořád na trénovanosti 99 procent. A jakmile to přeženete a dostanete se na 101 procent, tak jste zranění. Ani nejlepší špičky to neumějí vybalancovat.

Nikdy jste se o sebe nebál?

Já jsem to tak nebral. Když jsem šel na operaci, tak jsem tam šel s tím, aby mě opravili, a já mohl makat dál.

Jak to teď vnímáte u svých svěřenců, když se jim něco takového stane?

O dost jinak. Cítím za ně zodpovědnost. Bojím se víc. Nejsem takový střelec, jako jsem býval. A vnímám, že radši trénujeme o kousek míň, než aby to bylo o kousek víc.

Jste na ně opatrnější, než jste byl na sebe?

Určitě. Je pro mě nepříjemné, když se jim něco stane. Navíc většina z nich nejsou dospělí a člověk to musí řešit ještě s rodiči.

Zaházíte si ještě někdy vy sám?

Ne, vůbec. Už se bojím o zdraví. Za posledních šest let jsem si zkusil hodit jednou. Přemlouvali mě, abych závodil za druhou ligu, tam bych byl pravděpodobně schopný bodovat i dnes. Ale už nejsem tolik ve formě a nedokážu si představit, že bych naplno hodil. Něco bych si udělal.

Jste jediný trenér na Kladně, který olympijskou zkušenost má. Jak z toho těžíte při své práci?

Je těžké přeorientovat se z vrcholové atletiky na začínající atlety. Myšlení dorostence a člověka, který je mezi nejlepšími deseti na světě, se výrazně liší. Navíc já jsem se tomu věnoval profesionálně. Oni chodí do školy, mají jiné koníčky. Já jsem měl jen disk a když chce být člověk nejlepší na světě, musí tomu dát úplně všechno.

Jsou mladí atleti stále ochotní tomu tolik obětovat?

To je těžká odpověď. Nechci kritizovat a srovnávat, jak jsme to dělávali líp. My jsme měli úplně jinou motivaci. Nemohli jsme cestovat, takže dostat se se sportem do zahraničí byla obrovská výzva. Jako kluci jsme zase chodili na vojnu, takže tam byla motivace dostat se někam na Duklu, abychom nemuseli být rok a půl někde v kasárnách. Dnes mají mladí obrovské množství jiných lákadel, čímž se logicky mění i jejich přístup ke sportu. A u vrhačských disciplín to může být problém, protože tam obzvlášť trvá, než se člověk někam propracuje. Dneska chtějí všichni všechno hned, i úspěch. Jenže vrhač vyspívá až později, ve třiceti letech je v nejlepším věku.

Co můžete vy jako trenér udělat pro to, aby vaši svěřenci byli co nejlepší?

Šířit informace. Krásným příkladem je, že já jsem v roce 2001, kdy jsem ještě závodil, natočil video pro fakultu, jak se má házet. A pořád to je za posledních třicet let jediný materiál, ze kterého se mohou trenéři učit. Nejprve musíme naučit trenéry a až potom můžeme učit závodníky.

Anna JÍLKOVÁ