Jak jste začínal s hokejem?

“Narodil jsem se v Jokohamě, ale pak se rodina přestěhovala severněji do Sendai. Tam jsem v devíti letech začal s hokejem. Mám mladší sestru, která mimochodem také hrála hokej, teď se ale věnuje hodu diskem. Končí střední školu, chystá se na universitu a znovu pokukuje po hokeji. Tenkrát ale byla v mateřské škole. Syn jedné její učitelky hrál hokej, pozval mne, abych se přišel podívat a bylo rozhodnuto. Hrál jsem asi pět let v mládežnickém klubu.”

Jak jste našel cestu do Česka?

“Přemýšlel jsem o nějakém kvalitativním posunu. Řešení jsem viděl v přesunu do hokejově vyspělejší země. A protože jsem už znal příběh rodiny Kiribuči, tak jsem zvolil Česko. Pomohli mi s kontakty i s ubytováním. Byl jsem po dva týdny na zkoušce v pražské Kobře, odehrál jsem za ně jeden přípravný turnaj. Nebylo to špatné a tak jsem se rozhodl definitivně. První rok ve starším dorostu jsem odehrál za Kobru, druhý rok v HC na Kladně – to už byla extraliga dorostu. Pak první juniorský rok za PZ, druhý rok opět za HC. Rád na tu partu vzpomínám.“

V dospělém hokeji už to ale nebyla extraliga…

„V té době jsem se připravoval na maturitu na jedné pražské zdravotnické škole a hokeji jsem možná zůstával něco dlužen. Ale povedlo se, jsem kvalifikovaný sportovní rekondiční masér. Leccos vím o stavbě těla a tak. Nejtěžší byla slohová práce z češtiny a gramatika – tuhle zkoušku jsem musel opakovat. Každopádně tehdy si na mne vzpomněl trenér Vejvoda, který mne vedl už v kladenské mládeži a pozval mne do HC Rakovník v krajské lize. Vážím si ho, trénoval v Japonsku na nejvyšší úrovni - asijskou ligu - a rodina Kiribuči už ho zná takových 15 let. Jeho jméno rozhodlo, že jsem dal přednost Rakovníku před třeba Popovicemi nebo Černošicemi, i když jsou blíž mému pražskému bydlišti.“

Teď už se Vám ale zdá krajská soutěž málo…

„Nechci být nevděčný, byly to hezké dva roky. Rozhodl jsem se ale ve svých 22 letech požádat o šanci ve vyšší soutěži, v Řisutech. A to přesto, že jsem nebyl přímo „hvězdou kraje“, nijak jsem nevyčníval, nevyhrával kanadské bodování. Ale chci se rozvíjet, udělat krok kupředu. Odehrál jsem přípravu proti Slanému. Vyhráli jsme, ale z mé strany ještě byly rezervy. Cítím rozdíl – hra je rychlejší, tvrdší a já jsem přitom menší hráč. Zvykám si. Teď odpadl západ proti Bílině, plánovaný na 21. srpna, 23. se hraje v Praze proti Kobře. Rád bych se ukázal v dobrém světle.“

U rodiny Kiribuči bydlel - a na Kladně hrál - i Juki Miura, který nyní hraje na universitě v USA. Nepůjdete také jeho cestou?

“Ano, známe se. Zbývají mu dva roky studia na universitě, pak se možná vrátí do Evropy. Česko je prý jednou z variant. Jako junior jsem tuhle cestu také zvažoval, ale už je to pryč. V zámoří by moje drobnější konstituce byla asi větším handicapem než zde. Mám rád evropský kombinační hokej. Musím ale vzít do úvahy, že v Česku nemám pracovní vízum, jen sportovní. Mohu mít příjmy jen ze sportu a z brigád. Žádný trvalý pracovní poměr. Kdybych požádal o pracovní vízum, celý schvalovací proces by jel od začátku. Vyřízení trvalého pobytu je také záležitost na na 2 - 3 roky, obojí přitom s nejistým výsledkem. Proto zvažuji i jinou evropskou štaci. Třeba v Düsseldorfu je silná japonská podnikatelská komunita. Tam by byla možnost práce a nějakého hokejového angažmá. Jazyky mi jdou, němčinu určitě zvládnu. Když ale vyjdou Řisuty, rád bych hrál ještě tak dva roky zde.“

Výhledově by Vás lákala třeba trenérská práce?

„Možná, licenci si zde určitě udělám. Jenže s tím nemohu počítat jako se zdrojem obživy. Třeba v Japonsku jsou trenéři většinou neplacení dobrovolníci (kromě úplně nejvyšší úrovně). A takovou ambici, abych nějak pozvedl japonský hokej, tedy určitě nemám… Takže výhledově bych rád využil znalost češtiny, která v Japonsku není úplně běžná, a pracoval pro nějakou japonskou firmu.“

Petr ŠIKOLA