Můj milý dení(č)ku, 42 kilometrů jsem uběhl. Teda uběhl, to není správné slovo. Až do sedmnáctého kilometru jsem běžel ladně, hezky, klidně, mile, usměvavě. Pak přišla krize, začaly mne bolet nohy: kyčle, stehna, kolena, lýtka, kotníky a nakonec chodidla. Druhá půlka byla stokrát delší než ta první. Těžkopádná, ošklivá, neklidná, škaredá.

Dení(č)ku, já trpěl! Někde na 26. kilometru jsem se zastavil. Už jsem nemohl běžet. Prostě ten spodek tak bolel a nohy samy nechtěly kupředu běžeti. Pak už jsem jen střídal běh, chůzi, běh, chůzi. Ono to bylo ale jedno, protože to sice byl pohyb kupředu, leč to bylo takové poloplazení.

Bylo nás takových více. Jenže zatímco v první půlce jsem předběhl stovky běžců startoval jsem skoro poslední tak ve druhých 21 kilometrech ty stovky předbíhaly zase mne. A to byli, pěkně prosím, běžci o desítky let starší, o desítky kil těžší.

Mnozí pajdali, měli zavázané nohy. Jenže se přese mne šinuli, jako bych ani nebyl. A já nemohl nic dělat, jen je nechat sunout se dál, vzdalovat se ode mne.

Bolelo to, hodně to bolelo, dení(č)ku. Na těle. Ale i na duši. Nakonec jsem ale maraton dokončil. Za 5 hodin 23 minut 32 vteřin.

Bylo to horší a delší, než jsem si dokázal představit v nejhorším snu. Jasně, poslední kilometr, to byla skoro nádhera. Běžel jsem s nějakou cizinkou, asi šedesátiletou, do které jsem ťuknul rukou, aby se z chůze vydala k cíli v běhu. Ona přijala moji nabídku, a tak jsme poslední kilometr klusali do cíle spolu. V cíli jsem zvedl ruce k nebi, pak jsem si klekl, políbil zem a při tom mi tekly po tváři nejen potoky potu, ale i potoky slz.

Možná to byly slzy štěstí. Určitě tam byly i slzy bolesti, taky slzy beznadějných chvil, kdy jsem nevěděl, proč žiju a hlavně proč to nejde běžet. Ani jít. Možná to byly i slzy uvědomění, že žiju. Byla to taková slzavá směsice.

Dneska je, milý dení(č)ku, čtvrtek ráno. Po závodě jsem věděl, že už nikdy maraton nepoběžím. Byl jsem o tom přesvědčen i v pondělí. Oba dny jsem nemohl ani chodit. Bolelo mne levé chodidlo. Šíleně. V práci jsem dělal hrdinu, jen tak trochu pajdal, ale uvnitř jsem syčel bolestí. Jenže pak jsem v úterý potkal a poznal Pavla Zavadila ze společnosti Herbadent. Potkali jsme se na otevření autobusu Potmě, projektu Světlušky, který podporují. Představ si, milý dení(č)ku, on taky běžel. Přiznal se, že to vzdal někde na 33. kilometru. A notovali jsme si stejnými pocity. Prožili jsme spolu zase kus maratonu. Krásné vzpomínky. I když bolavé. A když jsem se s ním rozloučil, bylo to to úterý, napadlo mne, že bych to možná mohl ještě někdy zkusit.

Kamarádka Petra z Nového Zélandu mi psala, že nejlepší na úlevu bude, když se proběhnu. Jenže mne pořád bolí to chodidlo. Ale už jsem se rozběhl. Pravda, bylo to u tramvaje a musel jsem pět metrů zrychlit. Jinak by mě přejela.

Ale už, dení(č)ku, začínám myslet na to, že v sobotu ráno na chvíli vyrazím klusnout. Uvidím, co na to bude říkat tělo. A co duch. Ten můj. Možná už za týden, milý dení(č)ku, mne napadne, že zase zkusím něco vymyslet a něco podniknout. Nějakou vylomeninu. Jen si říkám, že by to nemělo být tak dlouhé jako ten maraton. Může se totiž stát, že to zase bude trochu bolet. Ale věřím, že už ne tolik…