No jo, milý dení(č)ku, musím se ti ale přiznat, že jakmile ten triatlon skončil, začal jsem nějak lenivět. Ne že bych přestal běhat a jezdit na spinningu, což je moje malá droga, ale prostě zase nebyl ten čas. Klasická chlapská výmluva.

Jenže tuhle se mi dostala do ruky kniha, kde jsem se dočetl, že výmluvy, že nemáme čas, jsou jen výmluvy; naše plky, naše přeludy. Času máme habaděj. Teď a tady. A je ho spousta. Záleží jen na každém, jak 
ho využije. Tedy i na mně. Zaklapl jsem tu knížku a rozhodl se, že ráno zase vyběhnu. I když jsem věděl, že nemám moc času. A tak jsem si přivstal. Tak to v knize radili. Nebylo to v 6.03 jako vloni, kdy jsem takhle tři měsíce vstával a záhy vybíhal, ale v sedm. A popoběhl jsem. Pocity? Smíšené.

„Výmluvy, že nemáme čas, jsou jen výmluvy; naše plky, naše přeludy. Času máme habaděj. Teď a tady. A je ho spousta. Záleží jen na každém, jak ho využije. Tedy i na mně."

Odpoledne se mi v e-mailové poště objevila pozvánka na tiskovou konferenci k pražskému půlmaratonu, který se běží v dubnu. Jmenuje se Hervis 1/2 Maraton Praha – a má běžet asi deset tisíc lidí. A mne napadlo, že půlmaraton, tedy 
21 kilometrů, bych si letos mohl zaběhnout. Okamžitě jsem začal skládat plány: letos půlmaraton, ten triatlon zase o pár desítek minut rychleji – a třeba ještě něco zkusím.

Milý dení(č)ku, bylo asi deset večer a já jsem na ten e-mail odepsal. Napsal jsem jedné paní či slečně od toho běhu, že bych rád běžel a že bych to zkusil popsat. Ty pocity při prodírání se Prahou.

Ještě té noci mi ta dáma, jmenuje se Veronika, odpověděla. Bylo to něco jako: „Na půlmaraton v dubnu už nejsou volná startovní čísla. Ale kdybyste chtěl zkusit v květnu Volkswagen Maraton Praha, tak to bych volné číslo ještě měla." 
To napsala. A já jí z legrace odepsal: „Když mi seženete startovní číslo na půlmaraton, jdu do maratonu."

Den se, milý dení(č)ku, nedělo nic. Pak mi na počítači blikla nová zpráva: „Mám pro vás dobrou zprávu: Uvolnilo se mi číslo na půlmaraton – a na ten maraton tedy už musíte přijít taky. Přeju vám příjemný trénink." Ještě zavtipkovala.

Já na ten mail, můj dení(č)ku, koukal jako tele na nový vrata. Fakt. Těch 21 kiláků jsem kdysi už uběhl. Pravda, bylo to asi před dvaceti lety 
a docela mi to běželo, dal jsem to za hodinu a dvacet šest minut. Od té doby jsem toho opravdu naběhal tuze málo. Stejně ale věřím, že se to za ty dva měsíce dá natrénovat. Alespoň trochu. Jenže – ten maraton je jen o měsíc později, tedy za tři měsíce. 
A maraton, můj milý dení(č)ku, to je 42 kilometrů. A k tomu ještě 195 metrů. Chápeš to, jaká to je štreka? Napadlo mne, jestli je to normální. Hned jsem vnitřní diskusi na toto téma ukončil, protože bych se asi začal klonit k variantě, že není.

Jenže ta dáma mi, ty můj dení(č)ku, hodila rukavici. Já ji zvedl.

Večer jsem uléhal, manželka četla knihu a já, místo abych otevřel Deník a četl, co jsme napsali, jsem si otevřel knihu. Manželka na mne koukla a povídá: Co se děje? Já totiž měl 
v rukou dvě knížky – Běhání 
a Výživa pro běžce. Ty mi věnovala před pár dny, jako by něco tušila, Jana Vytlačilová 
z nakladatelství Grada. „Třeba se vám to někdy bude hodit," zašvitořila tehdy.

„Poběžím půlmaraton," říkám manželce. „To je co?" ptá se. „To je 21 kilometrů." „Hmm, kdy to je? V dubnu, říkáš? 
To dáš." „Jo, musím. Jenže 
v květnu jsem přihlášen na maraton." „Kolik to je," zeptala se ještě méně chápavě. „42 kilometrů." Koukala na mne jako na čerstvě přistálého Marťana. „Hmmm," zhodnotila lakonicky situaci a otočila další list 
v knize nazvané Síla je ve vás. Když zhasínala lampičku, uklidnila mne: „Neboj, to dáš."

Já tam tak, můj milý dení(č)ku, ležel a čučel do stropu. Byla půlnoc, byla jedna, pak 
tři – a najednou zazvonil budík. Vstal jsem, sbalil si běžecké věci a vyrazil jsem do fitka. Musel jsem začít trénovat. Hned. Na běžícím pásu jsem 
běžel hodinu. Byl jsem mrtvý 
a vypotil litry potu. Po dlouhé době jsem zase letěl za svojí výzvou. Ty ženské se na mne snad domluvily.

No nic, milý dení(č)ku, je ráno, půl sedmé, musím vyrazit. Ten běžecký pás v čestlickém aquaparku se mi zalíbil. Už jsem tam byl třikrát. Dneska jdu počtvrté. V tomhle nečase 
je to lepší než běžet mezi tramvajovými pásy. Za půl hodiny startuji svoji hodinovou porci. Ty dva závody jsou už brzy. Půlmaraton za 57 a maraton za 92 dnů. Tak jdu na to…

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina pak utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání, 110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná každoročně v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 
5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Před pár dny se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běží 6. dubna, čeká na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…