Sobota – celý den jsem prožil na báječném místě. U Komárovského rybníku v kempu Peklo na Branžeži na Mladoboleslavsku. Jel se tam cyklistický závod na 50 kilometrů a já to, dení(č)ku, moderoval. Šest hodin jsem tam kafral do mikrofonu. Večer jsem měl z tý zimy, mluvení a napětí trochu horečku. Ve dvě ráno jsem se probudil a bolelo mne šíleně v krku. Chřipka? Nebo snad alergie? Kdo ví… V krku mne bolí doteď a je čtvrtek poledne. Takže jsem neběžel ani v neděli. Přišlo pondělí. Bolelo mne v krku, kašlal jsem, začala se hlásit rýma. Vlastně nezačala, normálně se dostavila. Jenže já musel běžet.

Běh pro Světlušku

Vpodvečer jsme si nevidomým Ivo Budilem totiž dali sraz u Vltavy pod Vyšehradem. Chtěli jsme potrénovat na středeční Noční běh pro Světlušku. Ta pomáhá nevidomým. A já vloni s Ivem běžel jako trasér pět kilometrů v pražském parku Stromovka. Byli jsme spojeni gumou a já ho vedl. Úžasný zážitek. No a letos že to dáme znovu. Tak jsme tam, na nábřeží, trénovali běh ve dvou, spojeni na půlmetrové gumě. Za hodinku z nás jen lilo. Já jsem se vydal domů dát si zázvorový čaj a Ivo šel do tělocvičny hrát nějakou míčovou hru pro nevidomé. „Ivo, startuje se ve středu v devět. Ne že přijdeš jako vloni za pět minut devět, musíme se rozcvičit," loučil jsem se. „Neboj, dorazím za deset minut. Rozcvičovat se ale nebudu, nemám to zapotřebí," okořenil svůj odchod Ivo. V noci jsem spal. Ale za doprovodu prášku na spaní.

V úterý jsem nebyl běhat, protože všechny neduhy se znásobily. Manželka mi říkala, abych Ivovi zavolal, že nepoběžím. „Ani náhodou," jsem trochu rozzlobeně odvětil. „Já mám rýmu, ale on nevidí, jak bych to mohl vzdát," říkal jsem si sám pro sebe.

Středa. Od rána se mne v redakci ptali, jak se těším na běh. „Moc," říkal jasem a utíral si nos. Středa večer. Stáli jsme s Ivem na startovní čáře s dalšími dvěma tisíc běžci. Mezi nimi jen pár je nevidomých, kteří jdou pro mne do neskutečného výkonu. Ti mají traséra, tedy toho běžce, který je s nimi spojen na ruce gumou běží a udává směr, tempo. Vyrazili jsme. Běželi jsme rychle, hodně rychle – přece neřeknu, že jsme běželi pomalu, dení(č)ku! Byl to pěkný běh. Ivo funěl, já funěl, kašlal jsem, plival a napadlo mne, jestli jsem neměl poslechnout manželku a nějak se z běhu vymluvit.

Pak jsme byli v cíli, milý dení(č)ku. Ivo se sesul k zemi. Já taky. Upocení od hlavy až k patě. „Ty vole, Jirko," tys to hnal, zasýpal Ivo. „Ty vole, Ivo, tys to hnal," odvětil jsem mu stejnou mincí a mockrát jsem se mu omlouval, že jsem mu párkrát při běhu zalhal. Když jsem totiž viděl kilometrovník, kolik zbývá do cíle, vždy jsem řekl o sto dvě stě metrů méně. Vždyť nevidí a povzbudí ho to, že už nám tolik nezbývá, myslel jsem si. Sto metrů před cílem mne Ivo hodně vynadal. „Ty mi pořád říkáš, že už tam jsme a pořád nic. Tak mi to řekni, jak to je a nevymejšlej si," vrčel Ivo.

V noci jsem nespal, škrábalo mne v krku, kašlal jsem. A ke všemu mne, milý dení(č)ku, zase bolejí nohy. Oklepaná stehna. A to jsme běželi pět kilometrů.

Ten maraton, těch 42 kilometrů, se běží už za 17 dnů. Já ti, můj dení(č)ku, nevím, jak se z toho vylhat. Nerad lžu. Tak to nebuduasi pokoušet a na start se postavím. I když dneska běhat nepůjdu. Uvidím zítra, v pátek…

Zdeněk: Pane Jiří, vy to zrovna dvakrát s tím tréninkem nepřeháníte. Opravdu si troufáte na maraton?

Jiří Macek: Milý Zdeňku, opravdu to nepřeháním. Ale troufám si. Není to troufalé?

Petra: Kolikrát si říkám, jak moc si při psaní vymýšlíte. Já vám stejně moc nevěřím, protože si myslím, že ze sebe děláte jen hrdinu, který netrénuje a pak to zmákne levou zadní. Možná je to dobrý tah pro ty, kteří by chtěli začít běhat a bojí se. Ale s tím vymýšlením to nepřehánějte.

Jiří Macek: Milá Petro, zkusím se držet vašich rad, nepřehánět to. Ale víte, že mne ani myšlenky na přehánění nenapadají. Kdybych totiž začal přehánět, to by teprve bylo k neuvěření. Tohle je jen slabý odvárek. Víte, jak se jmenuje? Život.

Čtěte také: Můj milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli

Čtěte také: Můj milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli /3