Osudový moment jejího života nastal před dvěma lety, kdy se na Kokořínsku na značené turistické značce při slézání z kola před prudkým sjezdem zřítila z desetimetrové skály. Důsledkem pádu byla poškozená mícha. „Byla to shoda několika náhod, například jsem nestačila vycvaknout nohu z pedálu," přiblížila nešťastný okamžik.

Beznaději nepropadla ani na chvilku. „Od začátku jsem přemýšlela jaké sporty a aktivity budu provozovat, abych se mohla vrátit do aktivního života," prozradila dnes třicetiletá Hana.

Před úrazem proháněla kolo, běhala, plavala. Právě poslední sportovní disciplíně v současnosti nejvíc propadla, poněvadž je pro ni ideální variantou rehabilitačního cvičení.

Víceméně navázala na svůj koníček. „Začala jsem chodit do občanského sdružení Kontakt bez bariér, jež se věnuje plavání handicapovaných. Zaměřuji se nejen na rekreační, ale také na závodní plavání," uvedla vítězka známého letního Gastonova memoriálu, závodu vedoucím z Ústí nad Labem do Děčína.

Celkově se ho mimo zdravých zúčastnilo osm handicapovaných plavců – pět mužů a tři ženy. Podnik dokončilo pouze pět plavců, kteří museli zvládnout pětadvacet kilometrů po proudu řeky.

„Dokončení tohoto plaveckého maratonu řadím mezi své dosavadní největší sportovní úspěchy," přiznala Hana a dodala, že k protnutí pomyslné cílové pásky potřebovala 3:58:45 hod.

A proč se na závodní plavání vůbec vrhla? Nestačilo rekreační? „Když už se tomu věnuji, chci mít motivaci a cíl," přiblížila pro kovaného sportovce logický důvod.

Díky vítězství ve zmíněném závodu je její jméno zapsáno do knihy českých rekordů v kolonce nejrychlejší handicapovaná žena.
Po úrazu se věnuje plavání rok a půl, a byť se její časy zlepšují, je víc než pravděpodobné, že mezinárodní podniky jí zůstanou uzavřeny, protože ve světě je velká konkurence.

I kdyby byla nadobro českou jedničkou, se stávajícími výkony by neměla nárok. Světové časy jsou úplně jinde a pro nominaci jsou podstatné výkony, ne postavení na národním žebříčku. „Tam je opravdu těžké se probojovat," uznala.

Byť se na možnost zásadního zlepšení současného zdravotního stavu příliš neupíná, doufá, že by k němu mohlo v budoucnu dojít.

„V mém případě žádná konkrétní prognóza neexistuje. Záleží, kam se posune zdravotnictví. Pořád s kamarády doufáme, že tu Nobelovku někdo chce," poznamenala Hana s úsměvem a dodala: „Třeba se to někdy spraví. Jako fixní naděje se toho však nedržím, chci žít naplno teď," prohlásila a přiznala, že hodně těží ze svého bojovného, sportovního ducha a z toho pramenící touhy nic nevzdávat.

Koneckonců nejen plaváním je Hana Horálková živa. Nezanevřela ani na osudové kolo, byť ne klasické. Prohání jeho verzi pro postižené – handbike, ať závodní nebo světe div se – horský. Rozdíl mezi nimi je v konstrukci. Závodní má aerodynamičtější tvar, na horském je cyklista víc v sedě, podvozek je výš nad terénem a celý stroj má lepší převody.

Také v této disciplíně je Hana v české knize rekordů, když s kolegy z Černých koňů, občanského sdružení handicapovaných cyklistů, loni vyjela z Vrchlabí na Zlaté návrší k mohyle Hanče a Vrbaty, což je dvacet kilometrů s převýšením tisíc metrů.

Vysněnou metu, již by chtěla na handbiku překonat, momentálně nemá. „Spíš mě baví překonávat výzvy, jako bylo třeba Zlaté návrší," uvedla obdivuhodná žena, která pracuje v jedné pražské advokátní kanceláři.