Martin Vacek, držitel světového rekordu. Jak vám to zní?
Zní to hezky. Dřel jsem na to docela dlouho, nějaké čtyři roky jsem si na rekord dělal v uvozovkách zálusk. Sešlo se vše a vyšlo to.

Říkáte, že jste na rekord dřel. Co si pod tím konkrétně představit?
V lehce předzávodní fázi to znamená pět až šest tréninků týdně.

Jeho náplní je jen šplh, nebo i nějaké další cviky?
Trénink se skládá ze silové, vytrvalostní a rychlostní fáze. Každý závodník to má ale jinak. Já hodně jedu na rychlost. Někdo říká, že to až tak potřeba není. Třeba se pletu, ale já si myslím, že ano.

Zdroj: Youtube

Váš čas vám dává za pravdu…
Záleží asi fakt na tom, co komu sedí.

Jak tedy vypadá váš trénink?
Přijdu, trochu se rozcvičím a začnu pracovat na dynamice. Různé rychlostní opakování, pak delší pauza, aby se tělo, konkrétně rychlá vlákna, stačilo co nejvíce zregenerovat, a celé ještě několikrát znovu. Kromě šplhání pak i běžné posilování – s činkami, s vlastní vahou – a také gymnastika. V běžném tréninku zhruba v poměru 30 ku 70. Čím víc se blíží závody, tím se poměr převrací. Poslední měsíc před velkými závody už jen lezu, hlavně tedy dlouhá lana. Hrazda, činky pak mám jen jako doplněk na konci tréninku, abych dělal i něco jiného. Když člověk jenom leze, je to těžké i na hlavu.

Kolikrát se za trénink „podíváte“ nahoru?
Záleží na energii i chuti. Když je člověk hodně unavený z práce a úplně to nehoří, dá toho trochu méně. Na krátkých lanech, 4,5 metru, což je dorostenecká a ženská vzdálenost, trénujeme hlavně rychlost. Než jdu na dlouhá, dám jich třeba deset. Když se mi na dlouhé nechce, dám krátkých dvacet. Na osmičku vylezeme v takové té závodní formě až patnáctkrát. Na čtrnáctku tolikrát vylézt nejde – řekněme pětkrát a do toho nějaká krátká.

To už musí být kilometry… Nevedete si nějakou statistiku?
V těch závodních dvou třech měsících během roku to jsou určitě kilometry. Koukám ale hlavně na časy. Vím zhruba, kolik jsem co šplhal a jestli jsem na tom líp nebo hůř než dřív. Že bych to měl někde v deníku, to ne. Důležitá je pro mě účinnost tréninku, než abych se plácal do hrudi, že jsem nalezl pět kilometrů.

Jak jste ke šplhání vůbec dostal?
Dělal jsem dříve gymnastiku, ne snad na nějaké vrcholové úrovni, ale makal jsem od nějakých dvanácti celkem dost. Naše náčelnice v Chrudimi, kde jsem začínal, mi poslala odkaz právě na závod v Novém Městě na čtrnáctku. Řekl jsem si, proč ne.

Tam vás to chytlo?
Zjistil jsem, že to není tak hrozný. Klukům, které jsem znal z gymnastiky, jsem slíbil, že přijedu i na republiku. Asi měsíc předtím jsem se odhodlal na jeden z posledních kvalifikačních závodů a v Písku skončil druhý. Úplně mě to v té době nebavilo, ale takový ten tlak okolí, že by z toho mohl nějaký výsledek být, mě přivedl k tomu, že jsem jako dorostenec požádal o divokou kartu na republiku. Cvičil jsem v té době opravdu hodně, jen jsem neměl specifický trénink na lanu. Před republikou jsem si dal dva tréninky. Hlavnímu favoritovi se ani jeden pokus nevyvedl a první místo tak nějak zbylo na mě. Začal jsem pak jezdit na závody víc, a jak jsem se začal zlepšovat, tak mě to trochu chytlo.

Jaké pomyslné další mety máte nyní před sebou?
Jedna taková nesportovní meta všech od šplhu, je dostat tento kdysi olympijský sport více do povědomí lidí.

A sportovní výkony?
Nevím. Tímto jsem si už něco splnil. Maximálně ještě ta osmička… Aleš Novák má na ní rekord 4,87. Nechci to moc říkat, ale to je prostě nedosažitelný. Budu se snažit dělat všechno, abych ho pokořil. Můj střízlivý cíl je, se k jeho času alespoň trochu přiblížit. Chtěl bych letos odzávodit celou sezonu, udržet se ve formě bez nějakého zranění. Jakmile nebude, půjde třeba cokoli. Makám na tom. Světový rekord je motivací. Ale v tomhle případě je to hodně těžké a na několik let. Cílem je tedy vydržet ty roky dřiny a někdy to v budoucnu dotáhnout.

U vás není rozdíl šplhat čtrnáct metrů, nebo osm – tak jako se třeba atleti specializují na sprinty a delší tratě?
To přirovnání jste docela trefil. Řekl bych, že to tak víceméně je. Je to ale hodně individuální, komu co sedí. Mně třeba hodně vyhovují ty úplně nejkratší čtyři a půlky. Myslím, že tréninkové časy okolo 2,5 vteřiny v republice asi nikdo nemá.

Ale rekord máte na čtrnáctce…
Ta mi sedí taky. Ani v takové té prostřední osmičce na tom nejsem špatně, ale rezerva je ještě větší. Proč, to nevím.

Mám za to, že šplhání je sportem hlavně do tělocvičny. Nebylo pro vás problém, že jste dovnitř kvůli pandemickým opatřením značnou dobu nemohli?
Problém to samozřejmě byl. Ale kde je vůle, tam je i cesta. Máme i venkovní cvičiště na koupališti v Libčicích. Je tam i konstrukce, na kterou se dají zavěsit lana. Od října jsme až dosud chodili ven a vynechali snad jen jeden dva tréninky, kdy se venku nedalo být. Chodilo se i ve sněhu a mrazu. Člověk se jen víc oblékl, rozdělal se oheň, ohřály se ruce a lezlo se. V tělocvičně samozřejmě bývá výkon o něco lepší, ale když to nejde jinak… Myslím, že každý sportovec hledal triky, jak se svému sportu alespoň nějak věnovat.

Užijete silné paže také při svém zaměstnání?
Ano, pracuju rukama. Jezdím bagrem, dělám výkopové práce.

Zmínil jste, že jste začínal v Chrudimi. Jak jste se ocitl v Libčicích?
Přestěhovali jsme se tam nedávno. Původně jsem z Chrudimi, řadu let jsem cvičil i v Pardubicích. Jelikož se docela dobře znám s náčelníkem Sokola z Libčic, od začátku jsem šplhal pod nimi. Následovalo stěhování do Prahy, odkud je to do Libčic coby kamenem dohodil, jen asi patnáct kilometrů. Když nám pak v Praze nesedlo bydlení, bylo jasno.