Moderátorovi večera Aleši Švarcovi vysvětlil Vít Hlaváč dvě základní pravidla sportovní chůze, tedy propnuté koleno a nemožnost mít obě nohy ve vzduchu, a pak už se rozpovídal o plánech na tento i příští rok. A poradil mladým kolegům, jak to dotáhnout až na olympijské hry. 

Víte, jste nejlepším sportovcem Kladenska v dospělé kategorii, vůbec poprvé. Co na to říkáte?
Mám z toho velkou radost. Po tom minulém roce, který byl v mé kariéře zatím nejúspěšnější a dostal jsem se na olympiádu, jsme rád, že anketa ještě jednou takový úspěch ocenila.

Jako poměrně mladý jste dosáhl na hodně vysokou metu, protože z Kladna se dostává na letní olympijské hry jen minimum sportovců. Máte ještě další cíle?
Letos to budou dva velké závody, mistrovství světa i Evropy. Konají se obě, protože svět se loni nemohl uskutečnit. Právě tam se pokusím na nejbližších závodech nominovat, zatímco na Evropu už mám nominaci jistou. Z dlouhodobějších cílů je to určitě zase olympiáda za dva roky v Paříži. Už by mohla být bez anticovidových opatření a konečně by to byla olympiáda se vším všudy. Na té poslední jsme si atmosféry moc neužili. Ubytováni jsme byli až v Sapporu a do Tokia přijeli později, navíc Japonci hodně dodržovali všechna opatření. Což beru, ale olympiádu to ochudilo.

Co jako chodec říkáte tomu, že vám tvůrci pravidel zkrátili chodecký maraton z padesáti na třicet pět kilometrů? Oddechl jste si?
Spíš jsem trošku zklamán, protože mi padesátka celkem sedla. Vlastně jsem se na ní během poměrně krátké doby dostal na úroveň, která stačila na nominaci na olympiádu. Pětatřicítka však přinese zase něco jiného. Je blíž druhé tradiční trati, tedy dvacítce a tím pádem je mnohem lepší šance obě tratě kombinovat. Druhá věc je, že na 35 kilometrech se dá lépe závodit. Protože padesátka se dala jít tak dvakrát do roka. Byla poměrně zničující co se týče nohou. Pětatřicítka je pro nás každopádně něčím novým a já doufám, že mi bude sedět, protože to bude moje nová hlavní trať.

Řekněte mi, když jste chodíval tu padesátku, co dělá třeba mozek na takovém kilometru číslo 43. nebo 44.? Pracuje ještě jak má?
Pracuje! Kupodivu možná méně pracuje v prvních třiceti kilometrech, kdy je člověk v pohodě a jde se mu dobře. Na pětačtyřicátém kilometru je už sice obrovská únava, ale mozek pracuje o to víc. Přemýšlí totiž nad tím, jak už vás moc bolí nohy, že už nechcete nikam jít, nebo kolik vám zbývá energie. Pak už je to jen velké upínání se k tomu, že člověk musí ještě zabrat, skousnout zuby a doklepat to až do té padesátky.

Co poradíte mladým Kladeňákům, aby to ve svých sportech dotáhli třeba až na olympiádu?
Hlavně by měli mít vytrvalost, chuť dávat sportu víc než se po nich požaduje. Aby byli ctižádostiví a nebáli se zůstat u svého sportu dlouho. Přijde mi, že rizikové období je při přechodu ze střední na vysokou školu a právě tam se to láme. Kdo vydrží, může to dotáhnout opravdu daleko. Možná chybí v tomhle věku i větší podpora okolí, protože mi přijde, že v mládeži máme velkou spoustu talentů. Takže: Vydržet!