Večer za svitu čelové lampy překonával příčný odvodňovací kanálek. Pomohl si nadhozením předního kola, které se nečekaně uvolnilo. Následoval let vzduchem. Našli ho až po šesti hodinách, které proležel v chladné noci!

Důsledkem pádu je poškozená mícha a silně omezená pohyblivost dolní části těla.

„Nejel jsem rychle, přesto jsem nestihl zareagovat. Dodnes nechápu, jak se mohlo kolo uvolnit. Je to pro mě záhada,“ kroutil hlavou rodák z Batelova na Vysočině, kterému Kladno před deseti lety učarovalo natolik, že se zde rozhodl žít.

„Překvapilo mě, jak je zelené, jaká má krásná sportoviště a hlavně je odtud blízko do přírody na Karlštejnsko a Křivoklátsko. Člověk je hned v lese,“ pochvaloval si.

S úrazem se dokázal poměrně rychle vyrovnat. Vůbec se nezaobírá myšlenkami typu, co by bylo, kdyby osudný den zůstal doma. „Je to fakt, který člověk musí vzít za svůj a odrazit se od něj,“ řekl pětačtyřicetiletý biker a uznal, že k tomu, aby všechno překonal, mu pomohla sportovní minulost.

„Je to velká výhoda. Člověk je zvyklý na bolest, dřinu, a co říkali doktoři, tělo se rychleji nahazuje do nějakého stavu.“

Pavlovi bylo jasné, že musí dát životu smysl. Pokračování ve sportu byla ideální cesta. Proto na něj nezanevřel. Pohyb mu dělal radost dřív (orientační běh, kolo, hory aj.), tak proč ne teď!

Pořídil si terénní verzi handbiku, stroje pro handicapované, který má ruční pohon a vzadu dvě kola s poměrně vratkým rozchodem (cca 60 cm). Nebyl by to Pavel, aby nevyzkoušel, co vydrží. Hned při prvním ze závodů sjížděl v Českém ráji šikmou louku, přičemž jeho stroj nakopl kámen a v tu ránu skončil koly vzhůru.

„Měl jsem strach se pohnout. Bál jsem se, že jsem si poškodil páteř ještě víc. Říkal jsem si, že mě v Motole snad zabijí. Naštěstí to dopadlo dobře,“ usmíval se.

Závody ho začaly bavit, tudíž loni kývl na nabídku zúčastnit se Handy Cyklo Maratonu – Cesta za snem. Jde o extrémní 111 hodinový cyklistický podnik napříč Českem se zajížďkou do Bratislavy.

Tým musí mít ve svém středu borce na handbiku, jenž je ústřední postavou družstva, a který musí absolvovat minimálně sto kilometrů. Jezdí se způsobem non-stop štafety v délce asi 2222 km v časovém limitu 111 hodin. Trasa mezi sebou propojuje rehabilitační ústavy.

„Jel jsem to místo primáře motolské spinálky, jenž je také na vozíku a tentokrát se nemohl zúčastnit,“ přiblížil Pavel.

Tím, že kývl, se podepsal pod další zážitek, který mu výrazně zasáhl do života. Když se před půlnocí vraceli do Prahy, rozhodli se, že poslední dva kilometry pojedou jako tým. Bohužel to pro něj dopadlo neslavně.

Z nízkého posedu přehlédl v odlescích světel přes tramvajový ostrůvek auto, které ho v šedesátikilometrové rychlosti z boku sestřelilo! Ani řidič ho neviděl.

„Byla to moje chyba. Sešlo se všechno, včetně únavy a nesoustředěnosti,“ podotkl s tím, že ze střetu ještě vyvázl dobře, poškodil si obě nohy a ruku, takže ho čekají další operace.

V Česku naštěstí fungují organizace, které handicapovaným umožňují sportovat. Například Pavel se v zimě chystá absolvovat potápěčský kurs a také se chystá lyžovat.

„Život to není snadný, ale když to nevzdáte a máte kolem sebe správné lidi, dá se dělat spousta věcí. Možností je hodně. Musíte si život udělat tak, aby byl trošku komfortní,“ prohlásil vyučený obráběč kovů. Živil se i jako grafik a rovněž výškovými pracemi.

V nejbližší době ho čeká rekonstrukce bytu, aby se v něm mohl pohybovat na vozíku. Prý si zahraje na nejznámějšího filmového vozíčkáře pana Lorence, který v české komedii Na samotě u lesa postavil několik baráků.

K tomu dokončuje střední školu, a jak se smíchem přiznal, už se těší příští rok na maturitní ples. „Aspoň bude nějaká sranda!“ prohlásil.

Optimismus, silnou vůli a odhodlání bude potřebovat, protože jeho organismus čeká další těžká zkouška, která prověří Pavlovu odolnost. Musí totiž podstoupit operaci nezhoubného nádoru v hlavě…

Potom to prý rozbalí naplno.

„A už přede mnou budou jenom světlé zítřky,“ uzavřel se smíchem.