Roman Faů z Nového Strašecí, Martin Štíbal z Doks, Matěj Houška z pražských Řep a Tomáš Banka z Rynholce se domluvili, že na silničních kolech přejedou za 24 hodin Českou republiku od nejzápadnějšího konce k nejvýchodnějšímu. Byť jsou trénovanými sportovci, museli ustát několik těžkých chvil, za což sklidili sladkou odměnu, protože 590 kilometrů ujeli dokonce za 22 hodin a 17 minut! "Co k tomu říct? Trochu bláznovství," usmál se v cíli Matěj Houška.

V čí hlavě se tenhle nápad narodil? 

Matěj: Autorem myšlenky nemůže být snad nikdo jiný než Tomáš (smích).

Tomáš: Tak byl to trošku „hovaďácký“ nápad. Jednou jsem si o přejezdu přečetl na netu a nějak mi to uvízlo v hlavě. Bylo to před rokem a na přejezd jsem se chystal s Martinem, ale nějak jsme se nesešli termínově, tak jsme to odložili na tento rok. Když se o tom nápadu dozvěděl Matěj, hned řekl, že pojede s námi. Nakonec se přidal i Roman.

Kde jsi se o akci dozvěděl, a co tě přimělo se připojit?

Martin: O výzvě jsem se dozvěděl před rokem v hospodě u nás na Doksech. Báňa nadhodil, že by to chtěl dát, ale nikdo s ním nechce jet. No a já u piva prohlásil, že to s ním dám. V hospodě se toho už stalo více. 

Matěj: Takhle když jsme se asi poprvé sešli a padlo trochu dobré tekutiny. Výzva byla přijata.

Roman: Tak jasně, že v hospodě, kde většinou člověk po třetím pivu má natrénováno na cokoliv. Nejdříve jsem se nabídl jako support s dodávkou, ale po dalších pivech jsem vymyslel, že dodávka to zvládne i beze mne za volantem.

Jak dlouho jezdíte na silničním kolem a kolik jste ujeli km za tenhle rok? Co jiného velkého jste na silničním kole doposud dokázali?

Matěj: Na silničním kole jezdím od podzimu roku 2017. V podstatě i od té doby se cyklistice věnuji trochu více. V roce 2018 jsem najezdil necelých 10 000 km. Bohužel v roce 2019 mě na jaře zastihla zdravotní komplikace (mononukleóza) a byl jsem až do podzimu bez fyzické zátěže. Rok 2020 je pro mě obrovskou motivací něco dokázat a překonat sám sebe.  Do výzvy Přejezd ČR, jsem měl najeto necelých 10 000 km za tento rok. Většinou na kole jezdím jak do práce, tak po práci se projet někam dál. Do té doby pro mě byl největší úspěch (300,2 km, 305,9 km a na Ještěd 285,5 km).

Roman: Silniční kolo jsem pořídil letos v dubnu, takže jsem stihl jenom pár delších výletů a několik cest do práce. Nicméně léta tak nějak pobíhám a drtím horské kolo, tak jsem doufal, že fyzička stačit bude. Mylně.

Martin: Na silničním kole jezdím druhým rokem. Tenhle rok před přejezdem jsem najel 1100 km. Většinou jezdím do práce a sem tam na nějaký výlet. Moje nejdelší jízda na silničním kole byla loni 180 km v rámci triatlonového Moraviamana.

Tomáš: Na silničním kole jezdím několik let a letos jsem najel asi 3000 km. Kolo využívám hlavně na cestu do práce a domů.

Kdy pro vás tahle akce přestala být pouze tlacháním a stala se skutečností?

Matěj: Já jsem věřil od první chvíle, kdy jsme o tom mluvili, že se o to pokusíme. Samozřejmě, že čím více se blížil den D, tím více to člověku dochází. Všechno si člověk může dopředu naplánovat, ale počasí to musí prostě vyjít. Nám naštěstí celkem vyšlo.

Roman: Asi za dva měsíce, kdy jsem se snažil na silničce naučit jezdit a nerozbít si tlamu při každém vycvaknutí tretry na křižovatce.

Martin: Nervozita a předstartovní natěšení nastalo cca tři dny před. Měl jsem z toho velký respekt, ale spíš jsem se těšil, než že bych se bál.

Tomáš: Bral jsem to vždycky ze srandy - buď anebo.

Co jste věděli o ostatních klucích, kteří se na přejezd chystají? Resp. co jste věděli o jejich formě?

Matěj: O klucích jsem věděl, že se zajímají hlavně o běh (triatlon), takže předpoklady pro dobrou fyzickou kondici určitě mají. Největší paradox byl, že jsme spolu na kole jeli poprvé (smích).

Roman: Znal jsem Martina – výborného univerzálního vytrvalce našeho kladenského písečku. Tomáše – šíleného robota, schopného po deseti pivech a minimu spánku jezdit do práce i z práce v dešti průměrnou rychlostí, o které si můžu nechat zdát odpočatý s větrem v zádech. No a tihle dva mluvili o nějakém Matějovi – závoďákovi, který to všechno odtáhne a snad ho uvisí. Takže od počátku jsem byl smířen s rolí nejstaršího a nejslabšího článku řetězu. 

Martin:Věděl jsem, že jsem ten, kdo má na kole nejméně najeto. Ale pořád jsem se ujišťoval, že mám něco naběháno a jsem obstojný vytrvalec. A průměr 25 km /hod. na silničním kole mi přišel zvládnutelný.

Tomáš: No třeba Martinovi stačí, když si před maratonem dá týden dopředu pár tréninků a dá ho pod tři hodiny. Matěj je taková šlapací mašina a Roman má s ultra zkušenosti.

Jakým způsobem jste plánovali trasu? Čemu jste se chtěli vyhnout? Zbytečným kilometrům nebo nastoupaným metrům?

Matěj: Šlo hlavně o to, dostat se nejpřímější cestou od nejzápadnějšího bodu do nejvýchodnějšího, přes co možná nejnižší převýšení, protože jsme věděli, že ujet tolik kilometrů nebude úplně sranda.

Roman: Cíl a start byl jasný, na jejich spojnici jsme hledali ideální poměr mezi vzdáleností - nastoupanými metry - kvalitou a frekventovaností silnic. Velkým pomocníkem byly nejrůznější mapové aplikace, naopak jako zdatný protivník se ukázalo ŘSD ČR a jejich asi deset milionů letních uzavírek a oprav.

Martin: Trasu jsme volili tak, abychom redukovali převýšení, ale zase se nesměla moc prodloužit. Byla to prostě alchymie a zvažování alternativ. Nejvíce času a úsilí trase věnoval Roman. Rozhodně jsme nechtěli jet po klikatících se okrskách se špatným povrchem, ale raději jsme to pálili po silnicích první třídy.

Tomáš: Snažili jsme se snížit kilometry v závislosti na co nejmenším stoupání.

Pojďme na start do Krásné za Aší. Jak jste se tam cítili? Měli jste z něčeho obavy? Nebo naopak s vámi cloumaly endorfiny?

Matěj: V autě z Prahy panovala úplně skvělá nálada. Dost jsme se bavili a smáli. Takže nebylo ani moc času myslet a bát se něčeho, co nás čekalo v dalších 24 hodinách.

Roman: Několik posledních dní jsme neustále hlídali počasí (kromě Kačky od Martina - ta věděla už týdny, že to klapne) a snažili se vytipovat ideální dobu pro start s minimem deště a současně nočním průjezdem Prahy. To se celkem i povedlo. Čekání na pátou startovní hodinu bylo ve znamení ustávajícího deště. Endorfiny i nervozita z nastávajících kilometrů se samozřejmě taky dostavily.

Martin: Já byl nabitý endorfiny a těšil se, až do toho šlápneme.

Tomáš: Cítil jsem se dobře. Neuvědomoval jsem si, co mě čeká. V autě jsme se půlku cesty jen smáli.

Měli jste dohodnutou nějakou strategii? Například, kdo pojede vepředu, jak se budete točit a podobně? 

Matěj: Kluci si ze mě dělali srandu, že to celé odtáhnu, že mám nejvíc najeto (smích), ale myslím, že jsme se točili průběžně, tak nějak všichni stejně.

Roman: Jasně - dohodli jsme se, že pojedeme na pohodu cca 25-27 km/hod, budeme se točit a hlavně se neuvaříme. Samozřejmě i na této akci se ukázalo, že žádný plán nepřežije setkání s realitou.

Martin: Plán byl se střídat cca po pěti, deseti kilometrech. To jsme ze začátku i drželi.

Tomáš: Říkali jsme, že se budeme točit, ale jak kdy atd. jsme nechali úplně osudu.

Jak to bylo s deštěm? Pršelo vám na startu?

Matěj: Na start jsme přijeli zhruba hodinu před, a to pršelo celkem dost. Naštěstí se vypršelo a lehce před pátou přestalo. Silnice byly mokré, což nebylo úplně příjemné, ale jenom po Karlovy Vary, a pak už bylo sucho.

Roman: Až do Karlových Varů jsme jeli na vodě, ale jinak za celou cestu nespadla ani kapka, což je dost neuvěřitelné vzhledem k tomu, že za posledních čtrnáct dní bylo ve střední Evropě asi 20 hodinové okno bez deště – právě to nad námi při přejezdu.

Martin: Na startu pršelo. Ale přestalo asi 10 minut před pátou. Takže jsme dali dešti trochu náskok a vyjeli. Je až neuvěřitelný, jak nám počasí nakonec vyšlo pěkně.

Tomáš: Když jsme na start přijeli, pršelo, ale před odjezdem naštěstí přestalo.

Pojďme se podívat na první úsek z Aše do Unhoště. Jakou průměrku jste tady udržovali a bylo to pro vás pohodlný tempo? Přeci jen skupina doprovodu - supportu říkala, že frčíte neuvěřitelně rychle!

Matěj: No, tempo bylo od začátku dost rychlé, byli jsme všichni nabuzený do toho dát maximum hned od začátku. V Unhošti jsme měli průměr kolem 32km/hod.

Roman: To je tak, když člověk jde něco dělat s mladými, nevybouřenými blázny. Hned v Aši začal „letecký den“, kdy jsme zalehli do hrazdy a neznali nic jiného než nejtěžší převod. Kluci si užívali závodění a já si na prvních desítkách kilometrů vylepšoval všechny moje  cyklistické rekordy. Do Karlových Varů to byl totální sprint kolem 40km/hod a do Unhoště to nebylo o moc lepší. Myslím, že kdybychom vytrhli náš úsek 70 – 170 km z trasy, tak by se nemusel výsledkově stydět ani v závodě Karlovy Vary - Unhošť. Pro mě osobně to byla jízda na limitu a dost mimo komfortní zónu, kdy jsem i z kopců musel sprintem kluky dotahovat.

Martin: Pohodlný tempo to rozhodně nebylo. Prvních sto šlo jak po másle, pak se mi to tempo postupně přestávalo líbit.

Tomáš: Bylo to fajn. Tenhle úsek jsem si docela užíval, strašně jsme se po cestě smáli, až člověk nemohl šlapat. Tempo asi něco přes 31 km. Zas tak jsem to nesledoval.

Holky zastavovali s doprovodným vozidlem každou hodinu. K čemu jste tyhle krátké přestávky využívali?

Matěj: Šlo hlavně o dodržování pitného režimu a vždycky si dát něco dobrého na zub – například toasty, tyčky, nějaké ovoce. Snažili jsme se zdržovat co nejméně, protože šlo o čas, který na přestávkách běžel neúprosně rychle.

Roman: Já hlavně k tomu, abych dostal tepovou frekvenci pod 90% maxima, kluci zase aby se v klidu napili. Ale teď vážně - je potřeba poděkovat stejným dílem i holkám za dosažený rychlý čas. Bez takhle skvělého supportu, kdy jsme měli první - poslední, a to okamžitě, bychom to nikdy nedali.

Martin: Původně jsme zastávky chtěli omezit pouze na nezbytné. Věděli jsme, že každá nás stojí čas a o to budeme muset jet rychleji. Ale ze začátku jsme za to vzali tak, že jsme se hodili do klidu a cca každou hodinu si stavěli pro bidony, na buchtu i na řízek.

Tomáš: K občerstvení a vždy alespoň na chvilku vysednout ze sedla.

Co Karlovarka? Nebyl velký provoz?

Matěj: Na Karlovarce ze začátku provoz celkem byl, ale v pozdějších hodinách to opadlo a už nás předjíždělo jenom pár aut.

Roman: Cestou na start jsme se dost děsili pátečního provozu kolem nás, ale za těch pár hodin, kdy jsme tam večer dojeli na kolech, už to bylo docela fajn.

Martin: Karlovarku jsem si já osobně ohromně užil. Tady jsme ještě drželi neuvěřitelné tempo a vše šlo tak, jak mělo. Provoz v našem směru bych řekl, byl minimální.

Tomáš: Dalo se to.

V okolí domácího Kladna čekalo pár skupinek známých kamarádů, kteří vás chtěli povzbudit. Nakoplo vás to třeba?

Matěj: Tak určitě. Vždy mě strašně nakopne jakákoliv podpora. Moc děkujeme všem za podporu podél trati.

Roman: Mě osobně to zachránilo celou akci! Vražedný tempo mě úplně utavilo a já si nedokázal představit v takhle rudém tunelu dalších 400 km. Plánoval jsem to v domácím Strašecí zabalit, jenže tam stála spousta kamarádů a fandila – no a před nimi to člověk přeci nevzdá. Tak jsem se rozhodl ještě kousek popojet, ale ono to bylo stejný na Kladně, Velké Dobré, Unhošti a najednou už byl člověk v Praze, tak jsem ten kousek do cíle už nějak doplácal. 

Martin: Do okolí Kladna jsem vjížděl trochu v krizi. Nebylo to nic hrozného, spíš v hlavě. Myslel jsem na to, že to tempo, které jedeme, nebudu schopný ustát. Ne, že bych to chtěl zabalit, ale jak člověk jede kolem domova, trochu to na mě padlo. Ale známé tváře opravdu povzbudily. Trochu jsme i v okolí Kladna zvolnili a já se dostal zpět do pohody.

Tomáš: Nakoplo. Vždy když někdo fandí, tak to člověka pěkně nabudí.

V Unhošti bylo kolem 23. hodiny, v nohách jste měli za 6 hodin 175 km. Pamatujete si, co jste si o tomto prvním úseku mysleli? Případně, padala na vás už nějaká krize?

Matěj: Ano, opravdu nám to jelo skvěle, ale všichni jsme podvědomě tušili, že takové tempo se nedá udržet dalších iks hodin. Krizi jsem od začátku nepociťoval, přeci jenom jsem už párkrát delší vzdálenosti jel.

Roman: Viz má předchozí odpověď.

Martin: Já měl krizi ještě dřív.  V Unhošti jsem se oblékl do suchého a docela se těšil na průjezd Prahou, že to bude převážně s kopce.

Tomáš: Byl jsem rád, že jsme ten začátek takhle hnali, protože to bylo dobré na psychiku, ale věděl jsem, že tempo se určitě zvolní. Tam jsem se cítil ještě dobře, akorát jsem už cítil bolavý zadek.

Také byl čas spánku, neusínali jste?

Matěj: Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Člověk, jak je rozehřátý, tak si ani moc neuvědomuje, kolik je hodin. Noc utekla velice rychle.

Roman: Spánková krize vůbec nepřišla, myslím, na nikoho z nás. Původně jsem se té nekonečné polabské roviny v noci bál, ale bohužel ona není zas tolik rovná. Docela příjemně jsme těch pár hodin tmy prokecali. Navíc, kluci už se po nějakých 250 km konečně vyblbnuli, a tak jsme nasadili přijatelné cestovní tempo kolem 30km/hod.

Martin: Spát se mi nechtělo za celou cestu. Asi bylo tempo takové, že mé tělo na spánek nemělo podmínky.

Tomáš: Podcenil jsem spánek a odpočinek před akcí a v noci jsem měl menší krizi. Holky pro mě sháněly kafe, ale v tu hodinu zrovna nemohli nikde nic sehnat. Po dvouhodinovce jsem kafe dostal a už bylo líp.

Následoval přejezd Prahy. Jaké to bylo? Za support tým musím říci, že tam byl na vás neuvěřitelný pohled, červená, nečervená, zdálo se, že jedete fakt rychle a na jistotu. Kudy jste Prahu projeli a jak to bylo s navigací?

Matěj: Navigaci měl pouze Roman. Patří mu můj obdiv, že celých 590 km navigoval výborně. Skrz Prahu to znalo více kluků z týmu, takže tam to bylo v pohodě s minimálním provozem.

Roman: Praha nás moc bavila, navigačně to nebylo nějak náročné a ten noční život nás docela probral. Navíc jsme si zdravě zaprasili a projeli jí celou za cca 45 min (což je poloviční čas než potřebuje metro B k překonání téměř stejné trasy).

Martin: Průjezd Prahou jsem si opravdu užil. Hlavně sjezd k řece byl velký koncert. Hodně pomohlo, že jsme tento úsek trasy dobře znali. Provoz byl minimální, a tak jsme opravdu i nějakou tu červenou na semaforu projeli.

Tomáš: Průjezd Prahou byl strašně super, za mě asi nejzábavnější úsek.

Pak následoval úsek po rovině přes Kolín, Pardubice a ještě kousek dál. Jak se vám tady jelo? Pamatujete si třeba, co se vám honilo hlavou při šlapání do pedálů? Vím, že při běhu se dá přijít na spoustu věcí, které člověka obvykle nenapadnou. Platí to i u dálkové cyklistiky?

Matěj: Myslím, že sranda nás neopustila ani za Prahou. Bavili jsme se suprově, pořád jsme se snažili udržovat pozitivní náladu.

Roman: Viz výše.

Martin: Já ani nevím, na co jsem v tu dobu myslel. Za Prahou jsme nejdříve jeli klasicky za sebou a já byl vyplej. Asi jsem nemyslel pořádně na nic, jen jel. Roman nám hlídal tempo, abychom drželi max. 30km/hod. a moc ji nepřekračovali. Nakonec když byl provoz úplně na nule, jeli jsme vždy dva vedle sebe, sem tam něco prohodili a ukrajovali další a další kilometry.

Tomáš: Při šlapání do pedálů se člověku honí hlavou různé věci, ale hlavně se musí soustředit na jízdu, aby se něco nestalo. Tím spíš, když je unavený.

Já mohu zhodnotit vaší skupinu pouze za support tým. Zajímalo by mě ale, jaké to bylo být součástí vašeho týmu? Jaká byla atmosféra uvnitř, když jste zrovna jeli a nikdo jiný kromě vás tam nebyl? Zvládli jste si třeba popovídat?

Matěj: Na to, že kluky neznám tak dlouho (viděli jsme se párkrát), tak musím říct, že jsou úplně super. Sranda nás nepřešla skoro celou cestu, což taky možná byl klíč k úspěchu. Navzájem jsme se povzbuzovali a hecovali, že to společně jako tým zvládneme. Povídali jsme si hlavně v noci, abychom neusnuli.

Roman: Celou cestu byla super atmosféra a užili jsme si spoustu srandy, V podstatě od nasednutí do auta ještě dlouho před startem až do cíle jsme se špičkovali a dělali vtipy. Poté, co opadlo úvodní šílené tempo a provoz to dovolil, jsme jeli ve dvojicích a klábosili. Samozřejmě, že občas někdo zanadával, co ho kde bolí a že to byl pitomý nápad, ale to k tomu patří. 

Martin: Nejvíc jsme toho napovídali samozřejmě na začátku. A to tak, že jsme měli průměrku někde kolem 35 a boleli nás břišáky z toho, jak jsme se pořád něčemu řehtali.

Tomáš: Atmosféra byla v pohodě. Přes noc jsme si pokecali, jeli jsme po dvou vedle sebe.

Za Vysokým Mýtem se sice začalo rozednívat, ale také se zvýšil automobilový provoz. Neměli jste strach? A co třeba nějaká ta halucinace, nepřišla? Přeci jen na dálkových bězích být mohou, tak co by ne na dálkové cstě na kole.

Matěj: S rozedněním přišla hlavně celkem zima (8°C), což po celé noci v sedle nebylo úplně příjemné. Automobilový provoz se samozřejmě zvýšil, ale snažili jsme se nejet úplně po hlavních tazích tam, kde to šlo.

Roman: Halucinace a ospalost určitě ne. U mě osobně nastoupila otupělost a monotónní šlapací režim, takže nějaký kamion jednou za pět minut mi byl dost ukradený. 

Martin: Provoz byl nepříjemný, člověk moc nesměl myslet na to, co by se mohlo stát. Ale ospalý jsem nebyl. Těšil jsem se, až se oteplí a já se budu moci vysvléknout. Hlavně jsem si chtěl vzít zase kraťasy s cyklistickou vložkou, protože kalhoty na noc jsem měl běžecké bez vložky, a to zhruba od 180 do asi 400 km a už jsem fakt nevěděl, jak si mám sednout.

Tomáš: Neměl, nebyla.

Platilo u vás, že s novým dnem přijde nová energie? Obloha po ránu byla azurově modrá a slunce ještě tolik nepálilo.

Matěj: Ano, sluníčko nám hezky svítilo od brzkého rána, což člověku určitě dodá nějakou tu energii.

Roman: Na svítání jsme se těšili. Původně bylo naplánované v Kolíně, pak v Pardubicích, nakonec díky rychlému tempu přišlo až u Vysokého Mýta. Následovalo slunečné ráno a vlastně celý letní den, takže sobotní počasí nám v kontextu současného počasí vyšlo úžasně. 

Martin: Jasně, ráno vždycky vlije člověku novou krev do žil. Začínal krásný den. My měli oproti plánu výrazný náskok a já věděl, že už to musíme doklepat.

Tomáš: Neplatilo, po ránu byla akorát tak pěkná klendra.

Kolem Moravské Třebové, Rozstání a Bouzova byla krásná krajina. Všimli jste si jí také? Nebo už jste naopak tu krásu kolem sebe nevnímali?

Matěj:Tak určitě to byl jeden z nejkrásnějších úseků, který jsme jeli. V údolí, kde zpívali jenom ptáčci, byl naprostý klid.

Roman: Mohelnice, Bouzov, Litovel určitě nejhezčí úsek cesty. Dokonce mi přišlo, že jsme s kluky malinko zpomalili a kochali se krásou kolem. A to jsme sem přijeli vlastně náhodou díky Martinovi. Ten při optimalizaci trasy zjistil, že tudy je to podobně dlouhé, ale o několik výškových metrů méně než po původní plánované trase.

Martin: Tento úsek si pamatuji ve dvou extrémech. Ano, krásný úsek podél řeky. Úžasné výhledy na hrad Bouzov. Ale také totálně rozbité silnice, které berou spousty morálních sil a ve sjezdech je to trochu o hubu.

Tomáš: Vnímal, vypadalo to tam hezky.

Před akcí jste říkali, že na trase budou dva velké kopce. Jeden u Karlových Varů a druhý u Mohelnice. U toho druhého jmenovaného jste měli v nohách přes 370 km a ještě 200 km před sebou. Byl ten druhý kopec tak strašný? 

Matěj: Přesně tak, čekali nás v podstatě dva velké kopce. Už dopředu jsme si ale řekli, že kopce pojedeme v klidu. Ono je to hlavně o hlavě, člověk musí pořád co nejvíce šetřit síly, protože ho čeká dalších iks km do cíle. Kopec u Mohelnice byl ale opravdu dlouhý.

Roman: Byl strašně dlouhý a táhlý, cca 10 km pořád do solidně nakloněné roviny a jak píšeš, 370 km v nohách nepřidá.

Martin: Byl nepříjemný, protože byl hodně táhlý. Nedokážu říct, kolik km jsme stoupali, ale bylo to opravdu dlouho po krajnici za provozu.

Tomáš: Myslím, že tam byly i nepříjemnější úseky.

Aby si čtenáři nemysleli, že to, co jste dokázali, bylo úplně zadarmo, nalijme si čistého vína. My jako support jsme vnímali na občerstvení za Olomoucí cyklistickou krizi. Co se stalo?

Matěj: Krize dorazila. Bylo jenom otázkou času, kdy a v jak velké míře přijde. Za Olomoucí vede rychlostní silnice, kde bohužel support nemohl zastavit, a jak se nashromažďovaly kilometry, tak to začínalo dost bolet. Tuším, že to bylo někde na 450 km, kde jsme toho měli už všichni celkem dost. Někdo po fyzické stránce, někdo i po psychické. Od supportu jsme dostali jídlo, pití a hlavně, po celou dobu trasy, neskutečnou podporu. Za což jim patří VELKÉ DÍK!!! Opět jsme nasedli do sedel a i mezi sebou jsme se tam pak hodně snažili hecovat, že to prostě dáme, že nám schází ,,už jenom“ cca 120-130 km.

Roman: Krizi jsem tam měl hlavně já. Lehkým nedorozuměním na předchozí zastávce a následnou nemožností chytit dobré místo pro auta na vytvoření občerstvovačky support čekal cca o 15 km později, než jsem předpokládal. Mě chytil šílený „hlaďák“ a poslední kilometry jsem nebyl schopný vůbec točit nohy, prostě totální deficit energie. To mě psychicky strašně sundalo, protože jinak jsem se cítil dobře a štvalo mě pomyšlení, že bych najednou musel skončit kvůli tomu, že nemůžu nic sníst, když kousek přede mnou je plná dodávka jídla. Kvůli tomu jsem byl na občerstvovačce hodně nepříjemný a naštvaný. Za to bych se rád omluvil. Navíc dohromady na nějakých tisíci kilometrech to bylo jediné drobné zaváháníčko. Redbull, cola, toust, hroznový cukr a myslím banán, mě zase vrátily do provozu a krizi zahnaly.

Martin: Co se stalo, musí popsat hlavně Roman. Chtěl to zabalit, že už na to nemá, a že nás bude jen zdržovat. Jsem rád, že jsme mu to nedovolili a pomohli mu pokračovat. Netrvalo dlouho a zase se srovnal.

Tomáš: Nepříjemný protivítr, začínající křeče a celková únava.

Měli jste někdy chuť to zabalit? Do cíle vám za Olomoucí chybělo cca 130 km. My věděli, ačkoli vám tam bylo zle, že vás do auta už jen tak nepustíme. 

Matěj: Samozřejmě myšlenky to zabalit byly, ale podpora od supportu, od rodiny, od kamarádů byla tak obrovská, že mě to nabíjelo jet pořád dál. Hlavní pro mě bylo dojet jako tým do cíle!

Roman: Jak jsem řekl, ze začátku nasadili kluci takovou laťku, o které jsem věděl, že ji nedokážu dalších 20 hodin udržet. Tam jsem o ručníku do ringu uvažoval dost seriózně. Od Prahy dál už jsem to chtěl strašně moc dát a děkuju klukům, že trochu povolili, když viděli jak na tom sem. To mě vrátilo zpátky do hry, nicméně o nějakém rovnocenném tahání špice pro ně jsem si mohl nechat jenom zdát.

Martin: Já měl největší krizi ze začátku někde u Strašecí, a to spíš takovou z vyplašení. V hlavě mi šrotovalo to tempo, které jedeme a že to v tomto tempu nemám šanci dojet. Ne, že by pak šlo všechno hladce. Nohy, zadek, ruce vše bolelo. Ale žádná velké krize nebyla.

Tomáš: Spíš mě deptalo, když někdo řekl, že nám už schází už jen 120 km. To mě nutilo myslet na to, jaké nás ještě čeká utrpení.

Poslední úsek byl slunečný, teplý, plný rychlostních silnic, mizerných krajnic, různých zúžení a hustého provozu. Měli jste někde obavy, aby se někomu něco nestalo? Nebo má člověk tak unavený mozek, že si případné riziko vůbec neuvědomuje?

Matěj: Ano, rychlostní silnice za Lipníkem nad Bečvou směr Frýdek-Místek byla hodně frekventovaná. Nevím, co se tam se mnou stalo. Chytil jsem druhý dech a nohy začaly opět spolupracovat. Chvílemi jsme po rovině jeli 45-50km/hod., abychom co nejrychleji byli mimo ten hustý provoz.

Roman: Jeden úsek byl fakt šílený i na mě (a to jsem v provozu dost otrlý). Běžná silnice I. třídy se změnila v úzkou dálnici bez krajnice. Nebylo moc kudy to objet a tak jsme si dali pekelných 20 km, než se nám podařilo z ní zmizet. Už asi nikdy v životě se mi nepovede týmová časovka, kdy po 500 km v nohách letíme ve vláčku 45km/hod. po rovině, jak moc jsme chtěli pryč. Tady patří opět velké poděkování supporťákům, kteří nás za silnice stáhli a navedli na objížďku – byla sice delší s horší cestou a do kopce jako prase, ale byli jsme za ni vděční.

Martin: Tady jsme si všichni uvědomovali, že ta silnice, po které jedeme, je úplně na nic. Vybavuji si, jak jsme pálili po té silnici v závěsu za Matějem a jak jsme všichni chtěli být už co nejrychleji pryč. Tam jsme to prali průměrkou 45km/hod. a nikdo neprotestoval.

Tomáš: Vůbec se mi nelíbila jedna rychlostní silnice na konci, která neměla krajnici, a bylo to tam nebezpečné. Nakonec jsme museli sjet a zvolit jinou trasu a support nás musel navést.

A s tím mě napadá otázka, nastala na trase nějaká nepříjemná situace? My zahlédli pouze sprintující králíky, ale prý toho bylo na trase víc.

Matěj: Pár srnek, které běželi těsně podél silnice, ale jinak  se to naštěstí obešlo bez  komplikaci a hlavně bez jakéhokoliv defektu.

Roman: Jeden smyk před rozjíždějícím vlakem, nějaké to zvířátko přes cestu, troubící auta, kterým patří svět a na běžné silnici cyklistu prostě nesnesou, no a jedem vypatlaný „chodec“, který si přednost na přechodu vynucoval pěstí do žeber! Na 600 km v provozu to idylicky asi úplně nejde. Navíc je třeba objektivně uznat, že vidina rychlého času nás občas sváděla také k poněkud „asertivní jízdě“.

Martin: Pár nepříjemných situací bylo. Třeba když přes cestu přeběhla kočka. Zrovna to bylo ve sjezdu a na rozbitý silnici. Tak to příjemné nebylo. Ale opět se potvrdilo, že nejnebezpečnější je člověk. Jeden arogantní chodec v Olomouci, nemohl dvě vteřiny počkat při přecházení na přechodu. Široká silnice, v obou směrech dva pruhy ale na týpkovi bylo vidět, že si myslí, že může vše a prostě nepočká. Naopak ještě přidal. Tři jsme projeli před ním, ale Romanovi tam stačil vlézt, a ještě mu uštědřil ránu do žeber. Nikdy nepochopím, co člověka k tomuhle vede.

Tomáš: Bylo tam i pár nepříjemných řidičů, arogantních lidí, zvěř přes silnici a nějaký ten sjezdík, který vypadal spíš jako tankodrom.

Pomalu ale jistě jste se blížili do cíle. Pamatujete si moment, kdy se krize z Olomouce zlomila a kdy vám došlo, že to dokážete?

Matěj: Popravdě to, že to opravdu dokážeme, mi došlo až někde ke konci. Síly ubývaly čím dál rychleji.

Roman: U mě tenhle pocit přišel už na tom šíleném kopci u Mohelnice. Měli jsme velký časový polštář, tak jsem doufal, že bych to doplácal i sám, kdybych kluky nějak výrazně brzdil.

Martin: Mně se krize zlomila za Novým Strašecím, pak už jsem to nějak doklepal.

Tomáš: Když polevily křeče. Sice se zase vrátily, ale hodně mně to pomohlo.

Některá videa natočená na trase byla na facebooku různě komentována. Třeba, že už nemůžete dosednout na sedlo. Co vás nejvíce bolelo? Byl to opravdu zadek? 

Matěj: Mě asi nejvíce bolela záda a zadek, naštěstí až ke konci.

Roman: Ze začátku jsem měl zakyselený nohy, to poté s polevením tempa odeznělo. Později se přidávaly různé bolístky – zadek samozřejmě, necitlivost dlaní a tak.

Martin: Nohy mě boleli téměř od začátku, ale to k tomu patří. Horší byl zadek. Člověk už nemůže pořádně zalehnout do hrazdy, naopak jede napřímený, aby mohl sedět na části zadku, která bolí nejméně. A pak to stojí všechno i víc sil.

Tomáš: Nejhorší byl zadek, křeče do stehen a bolest kolen. Ještě mě začala bolet achilovka.

Jakých bylo posledních 25 km? Říkali jste, že vám chybí ještě 300 výškových metrů nastoupat. Když jsme z auta viděli tu závěrečnou stojku a následný padák, bylo nám špatně za vás. 

Matěj: Bylo to spíše takové nekonečné pro mě. Poslední 12% stojku, necelý km dlouhou, už jsme si možná i paradoxně trochu užívali, protože jsme věděli, že za kopcem je náš vysněný cíl.

Roman: Já ano. Co kluci, netuším, protože ten kopec vyjeli 300 metrů přede mnou. Normálně na výletě bych snad i z toho kola slezl a vytlačil ten kousek (to by asi bylo rychlejší), ale na 590 km to hrdost nedovolila.

Martin: Já pořád koukal na hodinky a hanil Garmin, že mu ty výškový metry nesedí. Chybělo nám stále nastoupat přes sto metrů výškových, ale už jen pár kilometrů, a já usoudil že Garmin kecá. No, nekecal. Kopec byl opravdu hodně prudký, ale už to bylo na posledním kiláku. To se přeci z kola neslézá.

Tomáš: Stoupák už mi nevadil. Spíš ty kilometry do cíle, byla již znát únava. Už to moc nejelo, ale asi to bylo o psychice.

A po padáku dolů už jen projet cílovou páskou. Jaký to byl pocit? Co se vám honilo hlavou a byla radost větší než únava?

Matěj: Hodně smíšené pocity. Člověk má samozřejmě obrovskou radost, kterou přes únavu nedokáže pořádně dát najevo. Ještě teď tomu nemohu uvěřit, že jsme to opravdu dokázali.

Roman: Radost, dojetí a taky vděčnost klukům, že mě dostali až do cíle, protože si samozřejmě uvědomuji, že hlavně v druhé třetině trochu kvůli mně povolili, a tedy se na trase trápili déle, než museli. Nicméně těsně před průjezdem cílovou páskou jsem měl mnohem více prozaickou myšlenku, a to sice z čeho asi ta páska, kterou držíte je, a že bude hrozně vtipné video, jak nás to na posledních metrech sundá z kol, a všichni se rozsekáme. 

Martin: Radost byla rozhodně větší než únava. Měl jsem ohromnou radost, že jsme to dokončili všichni a ještě s náskokem oproti vytyčenému cíli. A taky že support má pro nás v cíli připravené vychlazené pivko, na které jsem se opravdu těšil.

Tomáš: Měl jsem strašně dobrý pocit, že jsme to zvládli a byl jsem strašně rád, že se to vše obešlo bez defektu a zranění.

Nevím, jestli to je pravda, ale domnívám se, že nikdo zatím na téhle trase rychleji nejel. Celkem jste to dali za 22 hodin a 17 minut. Z toho čistá jízda 19:45. To je hodně slušný!

Matěj: asi jedním slovem - WAAAAU

Roman: Průměrka očištěná od pauz je téměř 30 km/hod, což si myslím je dost ostrý tempo pro většinu smrtelníků i na několikakilometrový výlet kolem baráku. 

Martin: Vůbec jsem nějaké rekordy nehledal. Naše meta byla jasná a tu jsme dali. Na takto dlouhých tratí je to spíš překonat sám sebe než být lepší než ten druhý.

Tomáš: Asi to není tak hrozné.

Cestou domů jste jen tak nadhazovali, že příště by se dalo jet na kolech přes Alpy někam k moři. Vím, že to byla srandička, ale když se vážně zamyslíte, umíte si představit, že se podobné výzvy zase někdy zúčastníte?

Matěj: Ono bere to hodně sil. A za téhle situace (covid-19), která teď je, se takovéhle dlouhé vyjížďky dají plánovat, ale jinak mezi závody (jezdím hlavně Kolo pro život) se člověk už soustředí trochu na jiné věci. Uvidíme, co přijde. Mám rád výzvy.

Roman: Je to jako vždy, v cíli člověk říká „už nikdy“, pak o podobné akci žertuje a nakonec si ho to v životě zase najde. Asi to bude chtít jít někdy do hospody na ta tři piva, po nich má člověk přeci natrénováno na cokoliv. 

Martin: Já jsem si jist, že tam zase nějakou prasárnu pošlu. Letos to byl přejezd republiky, loni Ironman, předloni 24hodinovka v běhu. Na příští rok určitě zase něco dám. Ale teď opravdu nevím co. Ale on někdo u piva s něčím přijde. 

Tomáš: Něco bych určitě zase podnikl, ale asi se budete muset nechat překvapit.

Je něco, co byste chtěli dodat z toho, na co jsem se neptala?

Matěj: Myslím, že člověk dokáže na extra dlouhých tratích překonat sám sebe. Ještě jednou moc děkujeme support teamu, bez kterého bychom to určitě nedokázali. A za psychickou podporu hlavně své přítelkyni, rodině a kamarádům.

Roman: Skvělá akce se skvělými kamarády. Jeden z těch zážitků, na které se vzpomíná celý život.

Martin: Chtěl bych poděkovat našemu skvělému supportu. Bez nich by to opravdu nešlo. A nejde jen o to, že nám podali kus žvance a bidon, byla to také velmi důležitá psychická podpora.

Tomáš: Na závěr bych chtěl moc poděkovat klukům, že do takového „hovaďáckého“ nápadu se mnou šli a supportům za to, jak se o nás celou cestu moc hezky starali, i když jsem občas nebyl úplně nejpříjemnější. Děkuji i fanouškům po cestě za podporu.

KATEŘINA DLOUHÁ