„Doufám, že to není můj poslední úspěch," usmíval se osmnáctiletý basketbalista, jenž sport pod bezednými koši začal vnímat už od malička, protože celá jeho rodina košíkovou hrála. „V hale jsem byl od mala. Začínal jsem ale ve Slaném s fotbalem, u kterého jsem vydržel do šesti let. Byl jsem brankář," prozradil na úvod rozhovoru talentovaný basketbalista, jenž by si rád zahrál za zahraniční klub.


To už jste v té době vyčníval výškou, že vás zařadili do brány?
Docela jsem byl vysoký. A jak mi to šlo? To si moc nepamatuji, ale podle mne to nebylo tak hrozné.


Proč jste se rozhodl pro basketbal? Bylo to vlivem rodiny?
Působení rodiny na to určitě mělo vliv. Táhnul mě vždy, jen jsem ho tady ve Slaném neměl kde hrát, protože BC Slaný neměl mládežnická družstva a Školní sportovní klub při 3. základní škole ještě neexistoval.


Řešením mohlo být třeba Kladno, kde už pár výborných basketbalistů vyrostlo…
Jezdil jsem do Kralup, kde hrála moje sestra, která se už basketbalu nevěnuje. V Kralupech jsem byl tři nebo čtyři roky, než se to tam začalo rozpadat. Hledali jsme jinou možnost, kde bych se mohl nadále hrát a rozvíjet se, proto jsme kontaktovali pražský klub. Rodiče mě do Prahy skoro denně vozili. Později, asi ve dvanácti třinácti, jsem jezdil sám autobusem.


Posuňme se do současnosti. Na jakém postu hrajete?
Nastupuji na křídle nebo na pozici rozehrávače, kterého jsem hrál od malička. Paradoxně, i když jsem byl větší než ostatní. Teď se svými 193 cm jsem prcek. Na rozehrávače jsem však poměrně vysoký.


Říkáte prcek, ale za áčko USK hrají i Kladeňáci bratři Marešové, kteří nejsou moc vyšší ani o moc starší…
To je pravda. Na Kladně působil také jiný Slaňák Marek Hájek, jenž s nimi hraje za první tým.


Áčko USK pro Vás musí být velká výzva. Dostal jste šanci s ním trénovat?
Ještě jsem tu možnost neměl a doufám, že ji dostanu. Nedávno mi bylo osmnáct a ještě rok budu v juniorech.


Vím, že jste členem a kapitánem české reprezentace do osmnácti let.
Ano. Momentálně jsem na soustředění v Olomouci a ve čtvrtek odlétáme na turnaj do Japonska.


Osmnáctka USK si nedávno dobře vedla ve Španělsku v jedné ze základních skupin mládežnické Euroligy a Vy jste dosáhl na zajímavý individuální úspěch.
Skončili jsme na děleném druhém a třetím místě, takže jsme dál nepostoupili. Na turnaji se mi však povedlo prosadit střelecky a s necelými dvaceti body na zápas jsem se stal nejlepším střelcem turnaje.


Jak vidíte svoji basketbalovou budoucnost? Bude Vás sport živit?
Vzhledem k tomu, že mě basketbal baví a už jsem tomu obětoval docela dost času, tak bych chtěl být profesionálním hráčem. Docela mě láká zahraničí, to je ale ve hvězdách. Zůstávám nohama na zemi a snažím se pracovat tady. Uvidíme, co přijde. Za rok maturuji a pak bych rád v zahraničí studoval vysokou školu. Basketbal by však byl na prvním místě.


Jak Vás hodnotí trenéři? Co Vám například vytýkají?
Náš trenér v USK mně nejvíc vytýká, že bych měl být jako kapitán lepší vůdce týmu. Měl bych na něj mít větší vliv a víc ho řídit. Co se týče individuálních herních dovedností, tak bych měl zapracovat na rychlosti a driblinku. Co se týká střelby, tak ta mi letos nedělala takové problémy, ale pracovat na ní musím.


Co Vás baví mimo basketbalu, pokud máte vedle školy na něco čas?
Přes týden mám osm tréninků, a když mám možnost, tak rád chodím ven s přítelkyní. Občas, když jsem doma, rád si zahraji na klavír, na který jsem chodil devět let.


Uklidňují Vás jeho tóny?
Ano. Docela mi to pomáhá zbavit se stresu z utkání. Zabrnkám si i před zápasem. Většinou to jsou moderní písničky, ne klasika.


Předpokládám, že Vaše přítelkyně se také věnuje sportu.
Ano. Je také basketbalistka, také reprezentantka a také rozehrávačka. Jmenuje se Karolína a hraje za Karlovy Vary. Na rozdíl ode mne má na post rozehrávačky dá se říct typickou výšku, je o třicet centimetrů menší.