Kliknutím zvětšíteKniha Deník fotbalového snílka je třetí publikací Josefa Řemínka. V době, kdy mainstream vládne i českým vydavatelstvím, je vlastně vznik takového dílka pomalu zázrakem. A kdyby si ho autor nezaplatil, ani by světlo světa zřejmě nespatřil. „Já vydávám knížky paradoxně vždy po devíti letech, tahle je třetí v řadě. A kromě první knihy, kterou mi vydalo i zaplatilo vydavatelství Otakar II., si vydání musím zaplatit, to beru,“ neskrývá dvaašedesátiletý zaměstnanec kladenské Sochorové válcovny, který našel koníčky v kultuře. Na zahradě svého domku na konci Brandýska pořádá kulturní akce, v obci spravuje kroniku a… jednou za devět roků vydá knížečku.
Když jsme u Sochorové válcovny, tam pracuje i hlavní hrdina vaší knihy Honza Kramle. Přestože maká na čtyři šichty – nebo hyby – jak se v Kladně říká, dojde s fotbalem až k obřímu přestupu. To vypadá spíš jako vaše prvotina v žánru sci-fi, ne?
Samozřejmě vím, že zvlášť v dnešní době to není možné, ale je to přece sen, tak proč nesnít? Honza má práci, ale také rodinu, dvě děti, hodnou manželku. Rodina je u něj na prvním místě, přesto se fotbalovým umem do Bayernu dostane. A částka za přestup, u té Honza rozhodne, že je dostane na přežití SK Kladno. Navíc peníze vydělané v Bayernu půjdou na zlepšení skóre pro uzdravení světa.
Krásný sen, možná si takový sní všichni malí kluci, co mají rádi fotbal a bydlí na malém městě. Nicméně vaše další knihy o sportu nejsou, spojuje je jedině to, že se odehrávají na Kladensku. Představte je.
První se jmenovala Chlapi nepláčou. Řeší vztahy v rodině, kdy atraktivní manželka opustí manžela a to vše na pozadí krachu Poldovky, kde muž pracuje. Bolestně tam končí průmyslový gigant a zároveň jedno manželství. Další dvě knihy – Záporna z Kladna a Deník fotbalového snílka – jsem si financoval sám a editorem obou knížek byl doktor Josef Ženka, jemuž patří můj velký dík. Záporna z Kladna vypráví sice o Kladeňácích, ale spíše se děj odehrává kolem řeky Berounky, kde Kladeňáci rádi tráví volné chvíle. Je to o partě trampů, kteří se mezi sebou zamilovávají, hádají, závidí si, či si pomáhají.
První knihu Vám dlouho nikdo nechtěl vydat, až Michal Zítko z Otakara?
Když jsem zkoušel vydat svou první knihu, tak se mi opravdu dlouho nikdo neozýval. Až Michal Zítko. Ten mi řekl, že je to fajn čtení, ale moc slušné. Prý musím užívat i peprnější výrazy a prý si mám přečíst Bukowského. Tak jsem román Chlapi nepláčou trochu přepsal, přidal asi dvacet sprostých slov a z hodné sekretářky udělal krávu. Pak to vydali (usmívá se).
Co vy a sport, když o něm píšete?
Také jsem byl fanouškem, jsem přece z okolí Kladna. Dodnes si vzpomínám, jak hokejisté získali svůj poslední titul v roce 1980 a nechali za sebou tehdy hodně nadupanou Jihlavu. To jsem na kladenský zimák chodil pravidelně.
Tehdy chodilo na hokeje asi většina zaměstnanců Sochorové válcovny, kde pracujete dodnes. Jenže teď možná musí fandit Třinci, Sochorovka patří právě obří slezské společnosti…
To je pravda, patří, ale o tom, že by místní museli fandit Třinci, vážně nic nevím (smích).
Kdy vůbec hledáte čas na psaní, když ještě chodíte do zaměstnání a přitom děláte kronikáře Brandýska?
S časem to bývá složitější. Zvlášť když je potřeba také udělat řadu věcí na baráku. Musím to vždy nějak zvládnout, teď se každopádně víc vrhnu na kroniku. Za její vedení dostávám odměnu a tu pak použiji na vydání knihy. Peníze z kultury tak míří zpátky do kultury.
A další knížka? Zase za devět roků?
(smích) Je daleko takhle uvažovat. Teď jsem rád za Deník fotbalového snílka, který rozdávám přátelům na křtech, které byly z různých důvodů už tři. A možná ho nabídnu i do knihkupectví.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
