Když zamířili do míst, kde v rámci už minulých volejbalových extraligových sezon sedávali příznivci hostů, pomyslel jsem si, že jehezké,když se plzeňští fandové vydají podpořit svůj futsalový tým v důležitém utkání. V tu chvíli zbývala do začátku důležitého mače mezi Satany a Indossem víc nežhodina.

Po nějakém čase seskupinka k mé radosti přesunula do domácího sektoru.Nevím, zda si svůj omyl uvědomili, nebo jim někdo poradil. "Kde se tady vzali? Kdo to je?" ptal jsem se domácího bossa Jan Perglera. Odpovědí bylo krčení ramen.

V každém případě nejen nás dva nový kotel potěšil. Od svého příchodu až do posledních vteřinvytvářel parádní sportovní atmosféru s pokřiky, které jsem dosud neslyšel a ještě dlouho po půlnoci jsem si je v duchuopakoval. Kdo by neznal nekonečné až protivnéomílání písničkovýchtextů, tam někdeuvnitř nás.

V tak báječné atmosféře oproštěné od urážlivých výrazů se muselo borcům oběma týmů výborně hrát. Mnozí z domácích hráčů poprvé v kariéře slyšeli vyvolávat své jméno.Zážitek měli jistě i diváci, byť se přes výzvy kotelníků k povzbuzování nepřidali. Včetně mě.

I když Satani nezvládli závěr zápasu a nechali soupeře vyrovnat, dočkali se od svých nových příznivců uznání. Takéjim za něj poděkovali. Bylo příjemné to sledovat a vnímat.Zklamané Kladnosi to zasloužilo, byť před tím odehrálo mnohem lepší partie. Na hřišti ale nechalo všechno, i srdce. A to umí fanoušek ocenit.