Přitom současný český box svou kvalitu má, že ano?
„Podle mě rozhodně ano. Máme tu několik borců, kteří se dokážou se světovou špičkou měřit a vyrovnaně bojovat na různých turnajích. Já třeba nedávno prohrál s olympijským vítězem, Brazilcem Hebertem Conceição Sousa o jeden jediný bod. Jenže v rozhodujících momentech, když o něco jde, třeba o tu olympijskou kvalifikaci, tak se něco podělá.“

To mluvíte ze své zkušenosti, že ano?
„Při kvalifikaci na minulou olympiádu jsem v Londýně při zápase se Švýcarem Angelem Roquem utrpěl tříštivou zlomeninu předloktí pravé ruky. No a následující den byl turnaj zrušen kvůli covidu. Ten ovlivnil i cestování, s čerstvou zlomeninou jsem putoval domů přes Irsko. Dva týdny jsem pak čekal na operaci. Další kvalifikační turnaj se kvůli epidemii zrušil úplně. Nakonec z nás nekvalifikovaných vybrali podle žebříčku několik nejlepších, o nichž se mělo rozhodnout podle výsledků zbývajících bodovaných turnajů. V mém případě v Ústí nad Labem. Stála proti mně světová trojka Byamba Otgonbaatara z Mongolska. Dvě kola jsem vyhrál, pak mi ale roztrhl ret a rozhodčí na základě verdiktu lékaře zápas ukončil. Tak jsem z těch vybraných pretendentů na OH vypadl. Letěl Švéd a na mě zbylo dvanáct stehů v horním rtu.“

| Video: Youtube

Koronavirus poznamenal i minulé mistrovství světa, je to tak?

„Na ‚světě‘ jsem byl dvakrát. V roce 2019 v Jekatěrinburgu jsem nejprve porazil Michaila Ostroumova z Izraele, ale pak vypadl s Tursynbajem Kulachmetem z Kazachstánu. No a v roce 2021 jsme v Bělehradě tři Češi ze čtyř měli pozitivní test na covid a šampionát pro nás skončil. Letošního MS v Uzbekistánu jsme se z důvodů kompetenčních sporů ve vedení světového amatérského boxu (viz rámeček – poznámka redakce) nezúčastnili. Navíc to kolidovalo s další olympijskou kvalifikací v rámci Evropských her.“

Po odhalení zmanipulovaných výsledků některých boxerských zápasů na OH v Riu de Janeiro v roce 2016 vážně hrozilo, že box vypadne z programu her, kde je nepřetržitě od Olympiády v St. Louis v roce 1924. Následně Mezinárodní boxerská asociace IBA ztratila roku 2019 olympijský status. Dohled nad kvalifikací směrem k Tokiu 2020 a Paříži 2024 převzala speciální komise Mezinárodního olympijského výboru. Nedávno pak skupina národních boxerských federací v čele s USA a Velkou Británií oznámila založení nové světové organizace World Boxing, která by chtěla spolupracovat s Mezinárodním olympijským výborem a převzít řízení boxu v perspektivě dalších OH v Los Angeles.

Ta ale nedopadla nejlépe…
„Byly to mé druhé Evropské hry. V Minsku v roce 2019 jsem skončil devátý. V prvním zápase jsem dal zatím nejhezčí KO mé kariéry Polákovi Rafalovi Perczynskimu, ve druhém mě na body porazil Gleb Bakši z Ruska. Teď v Krakově jsem ale prohrál hned v prvním zápase s Miroslavem Kapulerem z Izraele a zbylo na mě 33. místo. Což má ke kvalifikaci na OH daleko. Tam jsem to úplně zkazil. Byl to boxovatelný soupeř, z 10 zápasů bych ho devětkrát porazil, ale tohle byl zrovna ten jeden nepovedený. Tentokrát jsem v ringu nenechal všechno a prohrál zaslouženě. Další kvalifikace bude v září. Budu bojovat, slíbil jsem mámě, že jednou budu boxovat na olympiádě… Do výčtu mezinárodních akcí bych doplnil ještě účast na Mistrovství Evropy vloni v dubnu v Jerevanu. Litevce Alexandra Trofimčuka jsem porazil na body. Pak mě čekala nasazená jednička, mnohonásobný světový a evropský mistr, Ital Salvatore Cavallaro. Po dvou kolech to bylo 1:1, ve třetím trefil výhru on. Nakonec bral bronz.“

Vy jste s boxem začal až v juniorském věku. Není tedy nutné se specializovat od dětství?
„Dokonce bych řekl, že to není správné. Může to děti otrávit a v pubertě se sportem seknou. Osobně znám kluka, co jako žák vyhrával evropské soutěže, ale už v juniorském věku skončil. Já začal později. Starší bratr už boxoval, ovlivnily mě také ‚boxerské‘ filmy o Rockym. Teď vím, že z odborného hlediska jsou to pohádky, ale jako inspirace dobré. A zatímco brácha postupně skončil, já naopak pořádně začal. V prváku na učňáku. To mě vedl na Kladně Václav Jančata, skvělý chlap. Vyučil jsem se v Dubí automechanikem a udělal nástavbu v oboru podnikání na KŠPA. Pak jsem pracoval pro jednu českou firmu v Holandsku a měl ¾ roku boxerský útlum. Po návratu přinesl život změnu. Na extralize boxu v Prostějově jsem potkal trenéra Luboše Lacinu a přijal jeho nabídku trénovat s ním v Novém Strašecí. Za půl roku jsem byl v roce 2017 poprvé mistr republiky. A jsem jím dodnes. Od 2021 už jako zaměstnanec ministerstva vnitra ve sportovním centru Olymp, kde mě vede reprezentační trenér Vasilij Larionov.“

Na květnové Grand Prix v Ústí nad Labem jste byl nejúspěšnějším českým boxerem. Sešli se tam borci ze 17 zemí, které nejely na MS do uzbeckého Taškentu…
„Politické aspekty nebudu komentovat, zabývám se jen tím, co mohu ovlivnit. Ale to dění ve světovém vedení boxu mělo jeden vedlejší efekt, který se mě týká. Organizace, která aktuálně řeší box na olympiádě, zrušila ‚moji‘ váhovou kategorii do 75 kg. Ta bývala úplně nejobsazenější už jen proto, že statisticky je taková mužská postava nejrozšířenější. Měl jsem na výběr váhu do 71 kg nebo do 80 kg. Ve sportovním institutu odhadli moje váhové minimum na cca 73 kg, kdysi jsem začínal se 69. ‚Osmdesátka‘ by pro mě byla moc. Tak jsem se adaptoval na nižší váhu. V březnu na turnaji v Litvě tomu moje tělo ještě nepřivyklo, prohrál jsem semifinále s tabulkově horším Pavlem Kamaninem z Estonska. Pak v Ústí už to šlo, dokázal jsem prodrat až do finále, kde mě na body překonal vicemistr světa Omari Jones z USA. I tak jsem odcházel se vztyčenou hlavou, jak se říká.“

Náš poslední olympijský medailista Rudolf Kraj si před časem posteskl nad odlivem boxerů třeba do MMA…
„Fakt je, že na Kladně jsem vlastně jediný, a nechci se tím dotknout kluků, kteří třeba teprve někde začínají. MMA je silný fenomén, organizace Oktagon odvádí skvělou práci, kterou by si ostatně zasloužil i box. Ze sportovního hlediska si vážím kluků, co makají podobně jako my. Naprosto opačně se ale stavím k bizarním akcím typu Clash of the Stars. To, že lidi chtějí vidět takové pseudosportovce a jejich trash talk, mě až uráží. Je to bohužel odrazem naší společnosti. K soupeři přece má být úcta, vždyť maká jako já. To ale mluvíme o skutečném sportu.“

A jak se díváte na box bez rukavic? Poprvé se představil v září 2020 se na galavečeru, pořádaném v Ústí legendou Lukášem Konečným. Letos v březnu mu organizace Valhalla Fighting Bare Knuckle věnovala celý galavečer.
„Česká boxerská asociace se od toho distancuje a můj názor je stejný. S olympijským sportem, který dělám já, to nemá nic společného. Je to show, šanci má každý, když se dobře trefí. Povedená rána holými klouby znamená konec zápasu. A trpí i ty ruce… souhlasím s kritiky, je to nebezpečné.“

Každopádně jdete svou cestou ke svým cílům.
„To určitě. I když mohu považovat pozornost, kterou dostává ten ‚bizár‘, o kterém jsme mluvili, za nespravedlivou vůči opravdovému sportu, nijak mě to nedrásá. Jak říká jeden můj kamarád – kdo má vědět, ten ví. A znovu opakuji, že se zbytečně nezabývám věcmi, které nemohu ovlivnit. Mohu přiložit ‚ruku k dílu‘ svými výsledky. Ty roky ve sportu mě osobnostně posunuly. Přiznám se, že před pár lety už jsem zažil vyhoření, na čas jsem box přestal mít rád. Až ke sportovnímu psychologovi jsem se dostal. A ten řekl – nic vám není, jen jste dospěl. Rozebrali jsme to podrobněji a dávalo to smysl. Prostě jsem si hodně nakládal a přišla reakce. Teď už umím poslouchat tělo, nacházet rovnováhu mezi sportem a ‚civilním‘ životem. Poznal jsem, že méně je někdy více. Makat naplno, ale také si ulevit… A mám oporu a zázemí ve své partnerce a snažím se jí to nějak adekvátně vracet. Říká se, že za každým silným chlapem stojí silná žena. Já takovou našel.

Petr ŠIKOLA