„Před těmi deseti lety se ještě nedalo hovořit o kariéře, to jsem teprve poprvé přišla do fitka a začala cvičit. Pracovala jsem přitom v bance, pak v daňové správě. Najednou jsem cítila potřebu změnit způsob života – a nešlo při tom jen o postavu a fyzickou kondici,“ říká Nadděnnaja.

Takže jste ještě nepomýšlela na závodní dráhu?
Zpočátku ne. Šlo mi o novu zkušenost, jiný kolektiv lidí než v zaměstnání. Do klubu BB Gym mne vlastně přivedla sestra, která je sportovně založená. Usměrňoval mne trenér, který byl sám žákem ruského mistra sportu a zakladatele toho klubu J. P. Ščerbakova.

V tamním tisku jsem se dočetl, že jste začínala se silovým trojbojem?
Ano, viděla jsem místní powerliftery, jak zvedají těžké váhy a logicky jsem to chtěla zkusit. A můj zájem se protnul s dispozicemi – cítila jsem rychlý pokrok. Už za 40 dní, na svých prvních závodech, jsem splnila výkonnostní limity ruského titulu „kandidát na mistra sportu“. Za další měsíc a půl už jsem byla „mistrem sportu“ ve své kategorii silového trojboje.

Taťána Nadděnnaja

Hlavní úspěchy ale přišly v kulturistických kategoriích…
V powerliftingu jsem titulem mistra sportu dosáhla určité mety – nebylo mým cílem donekonečna zvedat trojnásobky své váhy. Chtěla jsem spojit silovou stránku věci s tou estetickou. Začala jsem závodit v kategorii fitness ve federaci NABBA/WFF, jejíž licenci náš klub měl. V roce 2010 jsem vyhrála soutěž WFF Universe v rakouském Grazu, rodišti Arnolda Schwarzeneggera. Cenu mi předával jeho někdejší trenér Kurt Marnul. O rok později v Badenu, zase v Rakousku, jsem skončila o jediný bod druhá. Následující dva roky už zase patřily mně. No a v roce 2014 jsem vyhrála v jihokorejském Soulu titul Miss Universe a získala profesionální kartu. To byl vrchol ve federaci NABBA.

Vrchol, nebo konec?
Nejspíš obojí. Brzy poté jsme se totiž s Jurijem (Ščerbakovem – pozn. redakce) přestěhovali do Kladna. To už jsme byli manželé. A zdejší klub Fitness Mania, který manžel založil, funguje pod federací IFBB, která tu má silnější tradici a pozici. V roce 2015 jsem na Kladně vyhrála pohárovou soutěž Fitness Mania Classic a byla druhá na Atrium Flora Grand Prix v Praze. Na mezinárodní scéně to ale nevyšlo, na MS v Budapešti jsem neprošla do finále.

WELLNESS FITNESS je nejmladší kategorií ženského bodybuildingu. Vyhovuje nemalému počtu závodnic, které mají především díky genetickým dispozicím svalnatější nohy a gluteály. V dosavadních kategoriích by to bylo hodnoceno jako asymetrie mezi horní a dolní částí postavy. Ovšem i závodnice wellness fitness musí mít nízké procento tělesného tuku, přestože se u nich nevyžaduje taková separace svalů jako třeba v bodyfitness. Samozřejmostí je úplná absence celulitidy. Zároveň je však negativem žilnatost a přehnaná svalová definice.

To byla Vaše poslední soutěž v kategorii bikiny fitness?
Přesně tak, od roku 2016 jsem soutěžila v bodyfitness, což je o stupeň výše z hlediska svalového rozvoje. Uvedla jsem se pátým místem na Diamond Cupu ve slovenské Žilině. Na Olympia Amateur ve Španělsku ale bylo finále zase beze mě. Naopak „doma“ se dařilo – vloni jsem na mistrovství Čech v Kutné Hoře vyhrála svou kategorii do 164 cm i absolutní pořadí v bodyfitness. Na „republice“ v Lysé nad Labem jsem brala bronz.“

Mezitím se ale prosadila úplně nová kategorie welness fitness. Ta Vám vyhovuje nejvíc?
„Jako by ji vymysleli přímo pro mne (s úsměvem). Závodí se v ní teprve zhruba dva roky, ale konkurence už je silná. Tím víc mne těší stříbro z letošního květnového Mistrovství Evropy ve španělské Santa Susanně – mé první mezinárodní soutěže ve wellness fitness.

Potom v Madridu jste ale formu nepotvrdila?
Tahle akce ze série IFBB Diamond Cup se nám nepovedla organizačně. Dle harmonogramu jsem nastupovala 32. v pořadí. Podle dosavadních zkušeností ze soutěží to vycházelo zhruba na druhou hodinu odpoledne. Pro jistotu jsme s týmem přijeli dřív, v 11:15. Sotva jsme ale rozložili věci, bylo oznámeno, že naše kategorie začíná za 5 minut! Takový spád soutěže je neuvěřitelný. Takže jsme nestihli nanést druhou vrstvu tělové barvy, nedotáhli líčení, nebyl čas napumpovat svaly… Nakonec z toho zmatku bylo 6. místo. Mnozí sportovci v ten den svůj start nestihli vůbec.“

Takže takové „štěstí v neštěstí“. Další soutěž té „diamantové série” dopadla lépe…
Diamond Cup v Ostravě jsem vyhrála. Bohužel má kategorie nebyla na seznamu těch, jejichž vítězové získávají profi kartu – právo startu na profesionálních soutěžích. Ta zůstává mým cílem do budoucna. V nejbližším období si ale potřebuji odpočinout, tělo už si o to říká.

PETR ŠIKOLA