Malá publicita, takový bývá úděl reprezentantů tzv. menšinových sportů. Na rozdíl od těch masových se jim věnuje jen několik jednotlivců, fanouškovská základna není o moc početnější. A tak ani sponzoři se zrovna netlačí ve frontě na podporu takových nadšenců. To je správné slovo, protože vystihuje to nejdůležitější, co jim nechybí – nadšení pro svůj sport. A v případě Dryjákových je to i podpora a soudržnost rodinného týmu, která v českých podmínkách často umožní vychovat šampiony i „mimo systém.“ Nejen o tom jsme si povídali se studentkou ČVUT Nikolou Dryjákovou:

„Pravda je, že naše sportovní komunita není velká. Závody v Česku začali organizovat rodiče. Táta předtím jezdil rekreačně, pro zábavu. Ten nápad přišel někdy před deseti lety. Myslím, že to bylo v rámci oslav jeho čtyřicátin, v debatě s parťáky, kteří spolu jezdili k vodě. A tak skutečně uspořádal první závod, tehdy jen pro kamarády. Ujalo se to, rozšířilo a vydrželo sedm let. Jezdilo se na Matyldě u Mostu, v Tróji, v Předměřicích nad Labem, nebo na Rozkoši. Můj a bratrův přechod na vyšší level závodění už mu to neumožňuje, plně se věnuje našemu rodinnému týmu.“

Takže si představuji, že na některém takovém závodě nastala i vaše premiéra…
„Tam jsem tomu přišla na chuť. Ale první závod jsem jela v Německu, v šesti letech. Naše parta tam jezdila na jezera u Gerswalde. Skútry jsou dvojího typu – sedí se na nich, nebo stojí. Teď už jezdím na sedáku, tehdy jsem ale začínala na stojce. Bylo to na zkušenou, jenže hned po první rozjížďce jsem byla první, takže táta u mě viděl potenciál. No a teď už jsem třetím rokem v nejprestižnější soutěži UIM (Union Internationale Motonautique), brácha tam má za sebou první rok.“

Jak se do ní lze kvalifikovat?
„Z českého jezera tam cesta nevede. To byl teprve začátek, když jsem vyhrávala ty závody pořádané rodiči. Další level byly závody v rámci německého, maďarského, polského, španělského, nebo italského šampionátu. Také v Alpe Adria, což byl dříve mezinárodní seriál, dnes redukovaný spíše jen na Chorvatsko. Na téhle úrovni jsem sbírala zkušenosti pět let. Dobré výsledky ze zahraničí pak opravňují pomýšlet na UIM. Licenci vydává promotér určený pro příslušnou zemi. Na a nováček tam pak nemusí být nutně nejhorší…“

To jste sama předvedla…
„V roce 2021 jsem byla na ME druhá, vloni už první. Evropský šampionát sestával celkem ze tří závodů. Svět se jel v naší kubatuře na dva závody. První na Ibize, ten připadl zrovna na ‚svatý týden‘ před maturitou. Ten jsem vyhrála a pak zdárně odmaturovala. Druhý byl na Sardinii, v přístavu Olbia. Po dvou rozjížďkách jsem útočila na první místo, ve té třetí mě zradil skútr, voda se dostala do elektriky a museli mě odtáhnout traťoví maršálové. I při té smůle to v součtu stačilo na celkový bronz. Brácha skončil druhý, což je při jeho premiéře v 15 letech super motivace do budoucna. Kromě nejvyšší sportovní úrovně jsou atraktivní i zajímavé lokace. Jezdí se i v bohatých arabských zemích, ovšem jen nejvyšší třída.“

A na tu nepomýšlíte?
„Kategorie jsou odstupňovány podle výkonu a povolených úprav. Já jsem v GP4, té nejslabší. Motor má 110 koní, což dává rychlost až 98 km/h. Můžeme mít určité úpravy. Brácha po sezóně v GP4 přeskočí GP3 a půjde na rovnou GP2. Čeká ho náročný rok. GP1 je nejvyšší jak v sedácích, tak stojkách. Ty jedou až 170 km/h, na tom ženy nejezdí. Tedy mohou se přihlásit, ale není realistické očekávat přední umístění. Totiž i když existují ženské kategorie, můžete se přihlásit mezi chlapy. Tam je větší mela, protože holek jede třeba patnáct, mužů 25. Já jsem spíše opatrná, to brácha do toho šlape. Takže zůstanu ve své kategorii.“

Zajímavá místa u moře znamenají také dost cestování.
„Sezóna trvá zpravidla od května do září. Letos nás čeká například opět maďarské jezero Levelek, pak Litva a Portugalsko… jezdíme autem a poznáváme přitom i zajímavá místa. Takové rodinné poznávací zájezdy spojené se závody. Dříve jsme brali skútry i na dovolenou, dnes už si od nich i rádi odpočineme, jedeme někam bez nich.“

Vy i bratr závodíte s číslem 11, stejný „brand“ nosí i rodiče jako členové týmu. Prostě „Team 11.“ Lze to ale číst i jako dvě jedničky…
„Jasně, když člověk závodí, chce být nejlepší. To máme s bráchou společné. Závodíme jako jednotlivci, jako takoví odpovídáme i za své chyby, také na „bednu“ chodíme sami. Ale když se zadaří, je to vždy dílo celého týmu. Máma je spíš přes administrativu, táta přes servis. Role se ale prolínají.“

Co všechno obnáší účast na závodech vrcholné úrovně?
„Každý rok procházíme zdravotní prohlídkou u sportovního lékaře. Musíme mít platnou licenci, vydávanou na základě dosavadních výsledků. Platíme startovné a pojištění. No a pak absolvujeme předepsanou trať kolem bójek – nejprve v rozjížďkách a pak ve vlastním závodě. Vše si natáčíme na kamery, umístěné na helmě. Je to dokumentace kvůli případným protestům. Moje kategorie jede 15 minut plus jedno kolo, silnější jezdí déle, až 25 minut. Závod se skládá ze tří rozjížděk. Místo na startu si vyjedeme v měřených trénincích. Někde se startuje na pláži, kdy vás drží a pak vypustí dva pomocníci. Jinde signalizuje start vlajka, semafor, nebo gumová páska, která ustřelí do strany. Před závody je briefing a velká technická prohlídka. Kontroluje se také po každé rozjížďce. Zkoumají se i samolepky na plováku, zda nezlepšují tření. Po závěrečné rozjížďce, která zpravidla rozhoduje o všem, se skútry kompletně rozebírají. No a pak si je musíte zase složit – zde oceňuji zručného bráchu, který jednak umí vše od otce, navíc se v Dubí učí prvním rokem na automechanika. Benzín má každý svůj a ten se také kontroluje.“

Vaše úspěchy jistě rezonují v české závodní komunitě.
„Ano, je to ale mince o dvou stranách. Na jedné straně je korektní uznání našich výsledků. Na straně druhé jisté vyčlenění, odcizení. V tom smyslu, že pokud se objevíme na domácích závodech, už se fandí proti nám… Převážně ale jezdíme v zahraničí. V té mezinárodní komunitě se dovedeme mezi sebou pochválit, ale stejně si každý jede svoje. Kamarádství nebrání podat protest, ty jsou docela časté. A tak nejlepší kamarádi jsou ti, kteří nejedou ve stejné kategorii.“

Dokážou vaše výsledky kromě závodních ambicí uspokojit i finanční nároky týmu?
„Na špičkových závodech nějaké prize money jsou, ale rozhodně to nekompenzuje výdaje. Je možnost uzavřít s UIM smlouvu a mít placené cesty a přepravy skútru, ale pouze mimo Evropu. Jenže také povinnost být na všech závodech, což znamená sehnat za sebe náhradu v případě třeba nemoci. To jsme zatím nevyhodnotili jako výhodné. Téměř nulový je zatím zájem sponzorů. Pořád ale věřím, že by mohla vyjít nějaká spolupráce v tom smyslu, že bych na skútru propagovala nějakou českou firmu v zahraničí.“

Dovedu si představit, že „mořské národy“ mají kromě větší popularity i lepší tréninkové podmínky.
„Určitě. Kdo žije u moře, má výhodu častějších tréninků ve vlnách. To se jen těžko kompenzuje něčím jiným. Jde o fyzičku, ale i o cit pro stroj. Proto také hodně trénujeme v zahraničí a musíme adekvátně posilovat. Umíme se s tím poprat. Já těžím ze své průpravy z aerobiku. Cvičila jsem od šesti let, do roku 2019. Na mém posledním mistrovství světa v Holandsku, těsně před covidem, náš dívčí tým Aerobik Dancers Kladno bral 4. místo. Na ME jsme předtím dosáhly i na stříbro. Aerobik mi dal disciplínu, vytrvalost a kondici. Byl důležitý také z hlediska koordinace pohybu, což se zúročí právě v těch vlnách. A jako bonus mě zavedl do zajímavých destinací, třeba na Martinik. Z časových důvodů jsem ho musela opustit. Zůstávám ale instruktorkou ‚jemné jógy‘ v klubu Clever Fit a v hezkém kladenském studiu Místo pro jógu. To je taková kompenzace té divočiny na skútrech.“

Ke studiu jste si ale nevybrala sportovní fakultu, nýbrž ČVUT.
„Už na kladenském gymnáziu jsem ‚ujížděla‘ na chemii a těch bílých pláštích v laboratořích. Proto jsem si vybrala obor laboratorní diagnostika na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT na Kladně. Zjednodušeně řečeno se budu věnovat analýze vzorků v laboratoři. První semestr mám za sebou, ten druhý skončí už v dubnu a bude následovat praxe v kladenské nemocnici. Ambiciózně jsem se hned přihlásila do ankety ‚Nejlepší sportovec ČVUT‘ a zásobila organizátory fotkami, články a výsledkovými listinami. Umístění v TOP 10 při své premiéře beru s respektem, vždyť jsem tam byla mezi olympioniky v čele s vodním slalomářem Vítem Přindišem.“

Petr ŠIKOLA