Absolvent kladenského gymnázia ve čtyřicátém třetím roce předčasně sklapl učebnice. Zásahem nacistů nemusel skládat maturitní zkoušku, tím rychleji putoval do pracovního tábora. Po válce dýchal svobodný vzduch už jako student práv, působil v sokolském hnutí, ale politické změny jej svedly do křížku s rudou totalitou. „Byl jsem taky trochu zavřenej,“ říká s lehkou ironií.

Pro příslušníky Sokola bylo vždy hlavní prioritou čestné jednání a to nešlo dohromady s komunistickou praxí. „Zůstat jsem tady nemohl. Spolu s kamarádem jsme si k útěku vybrali datum 28. října 1948. Žádná symbolika v tom nebyla, jednoduše jsme si řekli, že policie bude soustředěná na Prahu nebo další centra a hranice nechá na pokoji,“ mrká šibalsky.

V dubnu devětačtyřicátého vstoupil Josef Čermák na kanadskou půdu. Zorientoval se mezi zámořskými paragrafy a do důchodového věku působil v renomované advokátní kanceláři. Veškerý volný čas zasvětil sokolské organizaci. „Sokol má v sobě něco velmi vznešeného,“ obhajuje svoji životní náplň. „Kořeny sahají do starého Řecka, kde se razilo heslo ve zdravém těle zdravý duch. Konec konců, sokolové vytvořili legie v první světové válce a platili hrozně vysokou daň za nacismu, ještě větší za komunismu,“ zdvihá ukazovák.

Za oceánem se středočeský rodák nepřestal zajímat o dění v zemi, ze které přišel. Lhostejný nezůstal ani k událostem roku šedesát osm. Zažádal o vízum, aby mohl zblízka posoudit výsledky Pražského jara. „Absolvoval jsem zajímavá setkání s Hanou Benešovou nebo Ludvíkem Vaculíkem, za naše sdružení jsem kladl věnce u Štefánikovy mohyly, u hrobů prezidentů Masaryka a Beneše,“ promítá si stále živý film. „Vrátil jsem se tři dny před ruskou invazí. Hned jak se to stalo, vyrazili jsme se sokolskou delegací do Ottawy. Výsledek byl fantastický, úřady vpustily do Kanady asi čtrnáct tisíc českých a slovenských uprchlíků.“

Bez Čermákovy účasti se neobešla mohutná demonstrace pod okny torontské radnice v osmašedesátém a pravidelná shromáždění exulantů, pořádaná každoročně 21. srpna před československým konzulátem v Ottawě. Neúnavný šiřitel sokolských ideálů nechyběl na žádném z velkých sletů, které se konaly v řadě míst Severní Ameriky a západní Evropy, po sametové revoluci zažil i nostalgické sokolské slety v Praze.

„Je mi velkou ctí, že mohu být starostou kanadského Sokola a velmi mne těší, že v podání žádosti o zbudování Památníku obětem komunismu v Ottawě je také symbol naší organizace,“ říká hrdě muž, který na torontské univerzitě před léty předsedal slavnostnímu aktu udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi a byl přítomen také letošnímu vpravdě historickému setkání kanadského premiéra Harpera s českým protějškem Topolánkem ve středisku Sokola na Gladstone Avenue v Torontu.

Ladislav LHOTA