Kliknutím zvětšítePocházíte z Havířova, kde jste začal hrát florbal. Jaké byly vaše úplné začátky?
S florbalem jsem začínal před 20 lety v Torpedu Havířov, kde mými spoluhráči v žákovských kategoriích byli takoví plejeři jako např. Honza Natov (nyní Mladá Boleslav), Jirka Juhaňák (FBC Ostrava) nebo Matěj Jendrišák (Linköping IBK). Sbírali jsme tehdy na mistrovstvích republiky a různých turnajích jednu medaili za druhou, takže florbalové začátky byly velmi motivující.
Svoje největší úspěchy máte nicméně spojeny s působením v týmu Florbal Chodov.
To máte pravdu. Nejprve bych se ale krátce ještě vrátil zpět do sezóny 2007/2008. Již v 16 letech jsem totiž dostal poprvé příležitost zahrát si extraligu za Future Praha, kde jsem odehrál čtyři úspěšné sezóny. V letech 2011 až 2015 jsem následně v týmech Vipers InnerSchwyz a Unihockey Mittelland vyzkoušel všechny tři nejvyšší švýcarské soutěže. Na čtyřleté švýcarské angažmá vzpomínám velmi rád. Měl jsem možnost nejen vyzkoušet si rozdílné úrovně tamních soutěží, ale hlavně poznat klady i zápory mixu běžného a pracovního života v zahraničí. Člověk se pak dívá na život více s nadhledem a střízlivěji, protože je tam donucený naučit se postarat sám o sebe. Po letech zkušeností ve Švýcarsku ve mně však dozrálo rozhodnutí, že „něco“ budu muset do budoucna změnit. Prakticky každý český hráč kdekoli v zahraničí sleduje se zájmem výsledky české nejvyšší soutěže. Ze všech ambiciózních týmů Superligy mi svým pojetím hry byla tehdy nejbližší hra Chodova.
Kolik máte s Chodovem titulů a na co z této doby nejraději vzpomínáte?
Za Chodov jsem odehrál prakticky tři roky. V letech 2016 a 2017 jsme získali titul a v roce 2018 bronz. Nejraději vzpomínám na fantastické zážitky z premiérového titulu pro Chodov, když jsme před 12 tisíci diváky porazili v O2 Aréně Vítkovice. Obhajoba titulu o rok později proti Mladé Boleslavi byla už taková sladká třešnička na dortu.
V té době se vám podařilo také vytvořit superligový rekord play off v počtu bodů na zápas.
Je to tak. Takový zápas se ale zřejmě každému podaří tak jednou za kariéru. Hráli jsme druhý zápas vypjatého loňského semifinále play off proti Vítkovicím. Ty patří k top týmům, které vždy bojují až do poslední vteřiny a nikdy nic nevypustí. Tehdy jsme však vyhráli 15:9. Dobře si pamatuji, jak nám až neskutečně fungovala spolupráce s Patrikem Dóžou, takže jsem si připsal 10 kanadských bodů za 6 gólů a 4 asistence. Je to rozhodně velká výzva pro každého hráče a to nejen do play off.
Proč jste z Chodova přestoupil zrovna do Kladna?
Na přestupu nebylo nic dramatického nebo snad nekorektního. V Chodově jsem byl maximálně spokojený a odehrál jsem tam prozatím nejúspěšnější sezony v kariéře. Florbal je však stále amatérský sport a čím je člověk starší, tím víc přemýšlí o tzv. nákladech obětovaných příležitostí. Jinými slovy – florbal mne stále neskutečně baví, každou výhru i prohru na jakékoli úrovni soutěže dost prožívám. Do budoucna ale potřebuji vybalancovat sport a mou práci, která mne živí, do přijatelné rovnováhy. Přesně to jsem v Kladně díky jeho sportovnímu vedení našel a jsem rád.
Přešli jsme se k vaší práci fyzioterapeuta, jak jste se k ní vlastně dostal?
V dresu Chodova jsem měl možnost setkat se s Karlem Pelikánem – hlavním týmovým fyzioterapeutem a taky skvělým člověkem. Vždycky mi imponovala činnost, kde člověk může smysluplně pomáhat a zároveň vidět konkrétní výsledky své práce. Virtuální realita totiž není v běžném životě moje hobby. Slovo dalo slovo a na Strahově s Karlem profesně úspěšně spolupracujeme mimo jiné i pro český fotbal a jeho mládežnické reprezentace. (pozn. – rozhovor vznikl minulý týden, kdy byl Miloš Tyl s fotbalovou reprezentací Česka do 17 let na turnaji v Irsku).
Jste momentálně na 8. příčce tabulky 1. ligy, jaké vidíte šance Kladna v sezoně?
S momentálním umístěním nejsme nikdo spokojeni, zvláště v případě našeho týmu, který má určitě vyšší ambice. Řešíme to vzájemně, na rovinu a prakticky neustále. Srážela nás zbytečná vyloučení, kdy rámci naší přemotivovanosti umožníme soupeři vrátit se do ztraceného zápasu jako například v Ostravě. Dále by se nemělo stávat, abychom vstřelili 12 gólů a přesto jsme zápas prohráli, jako se to stalo s pražskými Black-Angels. Nicméně věřím tomu, že to všechno chce jen správně usadit. Koneckonců poslední domácí zápas s Havířovem, kdy jsme vyhráli rozdílem třídy, mi to jen potvrdil. Kvalitní hráče na to máme, atmosféra v týmu je pozitivní a odhodlanost vyhrávat taky. Navíc, ze své zkušenosti vím, že úspěšnost každé sezóny se rekapituluje až s výsledkem úplně posledního odehraného zápasu. Jsem optimista!
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
