Kliknutím zvětšíteViktore, považujete se za lokálního patriota?
Jistě, je to ve mně. Narodil jsem se ve Slaném a vyrostl v Kačici. Tam pracuji s bratrem v rodinné firmě, i když teď bydlím na Stochově. Začínal jsem cvičit v kladenských posilovnách. Sice občas dojíždím trénovat i do Prahy a formálně jsem registrován v oddílev Trutnově, na Kladensku jsem ale doma. V Kačici máme i domácí posilovnu.
Cvičíte už pěkně dlouho, že ano?
Začínal jsem před 25 lety. Jako spoustu jiných mladíků i mne přivedli do posilovny „ambasadoři“ kulturistiky a akčních sportů. Většinu z mé generace tehdy fascinoval Arnold Schwarzenegger, já se spíš zhlížel ve Stallonovi. Zpočátku jsem cvičil kondičně, „sám pro sebe“. Zlom přišel v roce 2007, kdy jsem se seznámil s Pavlou Kladivovou, průkopnicí ženského silového trojboje. Ta mne připravila na první závod. Byl v mrtvém tahu a konal se na Máchově jezeře. Bylo to vyústění toho, že jsem vždy tíhnul spíše k síle než k objemu. Zároveň si ale zachovávám téměř kulturistickou symetrii, nechci rekordy za cenu obézní postavy. Ve hře jsou i váhové soutěžní kategorie; od samého počátku se držím v té do 90 kg.
Taková sportovní dlouhověkost je pro bodybuildery a powerliftery typická, řekl bych.
I já už jsem přešel z věkové kategorie open (25 - 39 let) do masters. Tam jsou 4 stupně, zhruba po desetiletích věku. U nás soutěží i chlapi po sedmdesátce. Tedy ano, je to celoživotní náplň, starat se o své tělo. V jiných sportech se často z bývalých borců stanou bečky sádla. Zachovají si stravovací návyky (řekněme rovnou žravost), ale ten výdej energie najednou chybí. To je pro mne takový strašák, že snad nepřestanu cvičit nikdy. Jasně že někdy spořádám třeba pekáč štrúdlu, ale pak to vycvičím.
Pálíte kalorie i při aerobních aktivitách? Třeba běh nemají těžší chlapi moc v oblibě…
To sedí. Já ale jezdím denně 4 km do práce a 4 zpět na kole, takže aerobní aktivitu mám pravidelnou. Je to i zábavnější, než třeba stacionární bicykl. No a ještě k tomu běhu - nedávno před ME jsem si při něm v rámci shazování váhy natrhl hamstring… ale uznávám, to bylo i vinou zanedbaného strečinku. Takže potvrzuji, mám raději jiné aerobní aktivity než běh, třeba i delší pěší túry se psem.
Tréninková řehole se zúročila v solidní sbírce medailí…
Ve své kategorii jsem jedenáctinásobný mistr ČR v silovém trojboji, mistr Evropy, dvojnásobný mistr světa, držím světový a evropský rekord ve dřepu RAW (bez podpůrného dresu). Ke „klasice“ se vracím v posledních zhruba dvou letech. Předtím jsem dresy také používal, především z bezpečnostních důvodů, tělo je víc zpevněné. Pomáhají také k vyšším výkonům, proto se soutěže v dresech oddělily. Je to věc osobní preference, jakou cestou se kdo vydá. Je také pravda, že dresy jsou i finančně náročné, navíc řada lidí se v nich ani nenaučí správně dřepovat, benčovat nebo „tahat mrtvolu“; někdo v dresu neumí dýchat, protože jsou těsné, na tělo působí i silnější vnitřní tlaky.
Takže je to u vás takový návrat ke kořenům, ke cvičení bez dresu…
Asi tak bych to řekl. Moje zkušenost navíc říká, že v dřepu, kde mám ten rekord, dres moc nepomůže, dřep se prostě musí vydřít. Jinak každý má v trojboji svou silnější a tím i oblíbenou disciplínu; lidem jde spíš benč nebo mrtvý tah, je to věc osobních dispozic. Celkově je to dobrý sport, člověk získá kromě síly i disciplínu, sebedůvěru. Nebezpečí je spíš ve zneužívání podpůrných látek; někdo prostě na sportovní cestě volí "zkratku", jenže každá si pak něco vezme zpět.
Co je teď před Vámi?
Soutěžně je teď mrtvé období, ale pilně trénuji. Protože už na jaře bude mistrovství republiky v rámci federace GPC, potom v Praze mistrovství Evropy federace WUAP, pak i světový šampionát. Na těch mezinárodních závodech se už jen úročí to, co člověk natrénoval na "republiku"; na tu se připravuji už od listopadu. V těch veteránech je jedna zrádná věc – koeficienty podle věku. Třeba já mám ten rekord 301 kg v dřepu v rámci masters 1, v masters 2 dřepnul borec 240 kg, ale vyhrál absolutní pořadí mezi veterány právě proto, že byl starší. Konkurence je stále, možná s věkem ubývá celkový počet závodníků, zato zůstávají ti opravdu dobří. Třeba dřepovat v 70 letech 230 kg je úctyhodné.
To nás vrací k tématu sportovní dlouhověkosti…
Já hodně těžím ze správné životosprávy. Budu cvičit dokud mi to zdraví dovolí. Chybělo by mi to, je to taková zdravá závislost. Vnitřní hodiny vždycky hlásí, že se jde cvičit. Když jsem třeba dva dny bez tréninku, ten vnitřní budík už vyzvání dost silně…
Sport vám hodně dal; je snad něco, co si naopak vzal?
Nic zásadního, řekl bych. Samozřejmě v přípravě jdou stranou jiné koníčky, kamarádi… člověk tomu dává vše, investuje čas i peníze do přípravy, která se ne vždy povede úplně podle představ. Kdybych dostal tu častou otázku, jestli bych do toho šel znovu… asi by bylo malé zamyšlení, ale odpověď je ano. Možná - se získanými znalostmi a zkušenostmi - trochu jinak, bez chyb, které člověk zpětně vidí, ale ano, zase bych se do toho pustil. Je to věc priorit a ty jsou velmi individuální. Nic nevzniká bez obětí. Specifika je také v tom, že náš sport je úplně amatérský, bez státní podpory - na rozdíl od Slovenska, kde existuje systém podpory podle dosažené výkonnosti. Tím víc mne těší, jak se na Kladně pozvolna daří navázat na tradici silových sportů. Já děkuji všem, kdo mne k tomu sportu dostali a podporovali mne. Především mé životní partnerce.
Šampiona zpovídal: Petr ŠIKOLA
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
