Spoustu zkušeností, ale i zážitků si přivezl ze své první olympiády chodec Vít Hlaváč. Sice se ho stejně jako další účastníky silničních atletických disciplín kvůli o něco příznivějšímu klimatu týkal pobyt a závod v Sapporu, ale nakonec i na severněji položeném japonském ostrově Hokkaidó, byly podmínky kvůli vedru a vlhkosti pekelné. Čtyřiadvacetiletý člen A.C. Tepo Kladno v nich ale obstál a v padesátikilometrovém maratonu obsadil 43. příčku v čase 4:15:40.

Potvrdily se informace ohledně dlouhé cesty a nezvyklého počasí?
Letěli jsme přes Paříž, takže se cestování dost protáhlo. Po přistání jsme se přesunuli do Koči, kde byl aklimatizační kemp pro české sportovce. Jenže kvůli covidu se podobná soustředění omezovala. Strávili jsme tam jen tři dny, ale moc spokojení jsme nebyli. Mohli jsme pobývat jen v hotelu nebo na tréninku. V tomto duchu ale pak probíhal celý pobyt v Japonsku.

Mluvíte v množném čísle. S kým jste následně v Sapporu pobýval?
Cestoval jsem s chodeckými kolegy Lukášem Gdulou a Terezou Ďurdiakovou a třemi maratonkyněmi, v naší skupince byli také trenéři, lékař a fyzioterapeuti. S nikým jiným jsme v kontaktu nebyli. Z oken hotelu jsme viděli město, ale nemohli jsme se tam jít podívat, protože epidemiologická situace tam nebyla moc příznivá. V izolaci jsme bohužel museli zůstat zhruba dva týdny až do našeho závodu.

Snowboardcrossařka Eva Samková
Strašák další olympiády. Samková a spol. mají strach z koronaviru a Pekingu

Jak probíhaly v tak omezeném režimu tréninky?
Měli jsme k dispozici tréninkový stadion, na němž původně při zimní olympiádě v roce 1972 probíhaly soutěže v rychlobruslení. Kolem něj vedla ani ne kilometrová cyklostezka, a to bylo v podstatě jediné místo, kde jsme měli možnost trénovat.

Nebyl takový stereotyp ubíjející?
Dost. Ale trénink byl už naštěstí v podstatě lehký, a tak jsme s Lukášem na malinkatém pokoji spíš odpočívali. Nebylo to moc příjemné, ale jinak to nebylo kvůli koronavirovým opatřením možné. Olympijskou atmosféru jsme si takřka neužili, ovšem dopředu jsme s tím počítali. Denní režim jsme se snažili posouvat směrem k závodu, který startoval už v půl šesté ráno tamního času. To znamená, že jsme chodili brzo spát a časně vstávali.

Měli jste s sebou něco na rozptýlení?
Na odreagování jsme měli notebooky, sledovali jsme přenosy z olympijských soutěží, fandili české výpravě, sledovali filmy a seriály. Po ruce jsem měl i komiksovou knížku o Emilovi Zátopkovi.

Děti a cvičení - Ilustrační foto
Covid sebral školákům pohybové aktivity. Děti tak ztratily smysl pro povinnost

Pojďme k závodu. Nic podobného jste asi nezažil…
Už na brzkém startu bylo na teploměru 26 °C, vysoká vlhkost a sluníčko ten den hodně peklo. Navzdory tomu jsem prvních třicet kilometrů odešel jako nic. Byl jsem uvolněný, a protože jsem měl obavy, abych se nepřehřál, držel jsem trošku rozumnější tempo asi na čtyři hodiny. Věděl jsem, že konec bude těžký a tušil, že hodně dobrých chodců z čelní skupiny bude zpomalovat a odpadat. Bohužel to postihlo i mně…

…povídejte.
Kousek za značkou 30. kilometru mi totálně seklo. Myslím, že to bylo z vedra. Padesátku bych rozdělil tak, že jsem třicet kilometrů závodil a ve zbytku se snažil ze všech sil dostat do cíle. Několikrát jsem ale musel zastavit a u osvěžovacích stanic a polévat se studenou vodou. Vedro bylo neuvěřitelné. Nebyl jsem schopný jít rychleji, ale pochopitelně jsem nechtěl odstoupit, protože olympiáda se nevzdává. Říkal jsem si, že do cíle se musím nějak dostat. Byl to ale neuvěřitelný očistec.

Co vám činilo největší potíže?
Byl jsem tak přehřátý, že jsem nebyl schopný vůbec jít. Zpomaloval jsem, ale přitom jsem do toho dával takové úsilí, jako bych šel úplnou hranu… Vždycky se to na chvíli zlepšilo, když jsem se polil. Jenže vedro tam bylo takové, že po tři sta metrech jsem byl zase úplně suchý.

Připravoval jsem se na tak kruté podmínky?
Myslím, že jsem proto udělal hodně. Na vlastních občerstvovačkách jsem měl připravené čepice a nákrčníky s ledem. Sám jsem si je vyráběl a hodně mi pomohly. Ale ve žhavém pekle to nestačilo, aby se dalo jít rychleji.

Zahajovací ceremoniál LOH Tokio
Rekordy, okamžiky, hlášky. Podívejte se na to nejlepší z tokijské olympiády

Jak s odstupem času hodnotíte premiérové olympijské vystoupení?
Konečné umístění přesně odpovídá mému postavení v žebříčku. Nemohu říct, že bych byl nespokojený. Mám radost, že jsem závod dokončil. S Lukášem jsme se shodli, že jsme na trati nechali úplně všechno. Přípravu jsme neměli špatnou. Tomu u obou odpovídal průběh prvních třiceti kilometrů. Myslím, že jsme předvedli maximum možného.

Co se dělo za cílem, jak jste dostal z únavy a žáru?
Paradoxně docela rychle. Hlavně bylo potřeba se zchladit. Hlava a tělo byly úplně přehřáté. Nohy po padesátce pochopitelně bolely, ale ne tak, že bych je měl úplně zničený.

V úplném závěru her jste přesunul do Tokia. Nasál jste aspoň trochu pověstnou olympijskou atmosféru?
Den po závodě jsme mohli v Sapporu ven z hotelu a pomáhali našim maratonkyním na občerstvovací stanici. Pak následoval přesun Tokia, ale protože jsme ještě museli vyčkat na náš letecký spoj, octli jsme se v olympijské vesnici. Původně jsem si myslel, že nás tam nepustí, ale nakonec jsme tam strávili dva dny.

Kristiina Mäki.
Ve finále mi vytuhly ruce, řekla Mäki. Od světové šampionky si vysloužila obdiv

Jaká to byla změna?
Vesnice ale byla úplně něco jiného než sapporský hotel. Je to v podstatě sídliště s asi dvanácti panelovými domy, v nichž byli ubytováni všichni sportovci. Mezi nimi jsou parky a my jsme najednou pocítili ohromnou svobodu. Všechno včetně skvělé jídelny jsme si tam užívali. Od venkovního života ale byla vesnice izolovaná.

Potkali jste s dalšími reprezentanty?
Sportovci museli do osmačtyřiceti hodin po závodě opustit vesnici, a tak jich tam už moc nebylo. S kladenským kolegou Matějem Krskem jsme se těsně minuli. Potkali jsme se ale s oštěpaři Kubou Vadlejchem a Víťou Veselým, kteří dva dny před tím vybojovali stříbro a bronz. Měli jsme možnost jim poblahopřát a večer si trochu popovídat. To bylo moc příjemné. (usmál se)

Halový mítink se dostal mezi elitu. Kladno je ve společnosti Berlína a Madridu

Nejen nedávným olympijským hrdinou, ale i skvělým počinem se může pochlubit kladenská atletika. Horkou novinkou je to, že od příštího roku se halový podnik Kladno Indoor zařazuje do nejprestižnější světové atletické série World Athletics Indoor Tour. Podobně jako při mítinku pod širým nebem Kladno hází se bude na Sletišti v kategorii Indoor Special Bronze nabízet závodníkům víc potřebných bodů do rankingu.
„Letos jsme pořádali privátní mítink, jaký si může zorganizovat, kdo chce. Od příštího roku se budeme řídit regulemi Evropské atletiky. Zavázali jsme se tím, že udržíme nastavení a parametry podniku ohledně startovní listiny, navýšíme prize money a zajistíme odpovídající technické zabezpečení a vybavení. A v neposlední řadě jde o prestiž,“ vysvětlil místopředseda A.C. Tepo Kladno Jakub Kubálek.
V kategorii Indoor Special Bronze se protentokrát počítá s mužským vrhem koulí. „Cílíme tím na úřadujícího halového mistra Evropy Tomáše Staňka,“ zmínil českého rekordmana.Navíc Kladno se zařadilo do vybrané společnosti. Patří totiž mezi pouhá tři města na světě, která mají v nejprestižnější atletické sérii takto certifikované venkovní i halové mítinky. Těmi dalšími jsou Berlín a Madrid. „Na to jsem pyšný,“ dodal funkcionář.
Kladno píše historii i v tom, že na dnes startujícím mistrovství světa do 20 let v keňském Nairobi se představí dvě dívky spojené s A.C. Tepo Kladno. Na africkém kontinentu se představí domácí odchovankyně Tereza Lamačová (200 m, 4x100 m) a za Kladno úspěšně z Ústí nad Labem hostující Nikola Bisová (400 m, 4x400 m, 4x400 m mix).